Požár v sedmém patře (leden 2006)

  O půl druhé v noci někdo tluče na naše dveře. Je slyšet zoufalý úpěnlivý ženský hlas: „Otevřete proboha prosím…“ Chvíli před tím nás zbudila malá Helenka. Přišla z dětského pokoje za námi. „Peťo, někdo klepe, běž prosím tě otevřít“, prosí mě ustrašeně má žena. Co se to děje, je půl druhé ráno a ta žena tak zoufale prosí…?! Nepřepadl jí někdo?! Neměl bych se něčím ozbrojit??

Požár v sedmém patře (leden 2006)

(dcera Helenka toho času -3 roky a Šárka 5 let

použité příjmení Koník je z důvodu ochrany osobních dat fiktivní)

Průzorem ve dveřích prosvítá světlo z chodby. Otvírám. Venku stojí mladá bosá žena jen v pyžamu. Poznávám sousedku, co bydlí o patro výš. Je mnohem vystrašenější než já. „Proboha pomožte nám, nahoře Hoří!! Pavlík, ten blbec zapálil byt.“ Marcela, má žena stojí hned za mnou. Okamžitě bere do ruky telefon a už vyťukává. Nouzový stav! To je k zbláznění. Marcele se chvěje hlas. „Co je??“ Aha, zapomněla mobil odemknout. Pochopitelně vytočila záchranku. Prý má zavolat Hasiče Z chodby slyším hysterický řev sousedčina manžela: „Ježiš Marja,honeeem, vodu, ta kurva to zapálila!!!“ Bosý vybíhám na chodbu k hydrantu. Škubnutím dvířky přetrhávám plombu a už běžím s hadicí o patro výš. Na patře soused nepříčetně zápasí se zamotanou hadicí. Pustil do ní vodu dřív, než jí rozmotal, což je chyba. Znám to. „Kurva, to je v prdeli“ Soused ještě zlomek času zápasí, pak běží o patro níž pustit vodu do mé hadice. Mezi tím ze dveří vychází pomalým téměř důstojným krokem v obličeji těžce očazený robustní alkoholik Pavlík se zachmuřeně zasněným výrazem v obličeji a z hloubi jeho širokých plic se dere děsivě molově melancholický souzvuk trýznivých tónů. Jako zneuznalý umělec zvrácenosti setrvává na chodbě a dál pěje temnou melodii. Konečně z hadice teče voda a já dělám ještě pár kroků až na práh bytu a stříkám.

Na kalhotách od pyžama mám pochopitelně volnou gumu, takže jsem si je musel prve v rychlosti upevnit několika naučenými přehyby pevněji k bedrům. Nyní se záhyby smekly a já nevím co dřív, zda přidržovat pyžamové kalhoty, nebo stříkající proudnicí.

Ve chvíli mi navíc dochází, že není jisté, zda jsou vypnuté pojistky. V tutéž chvíli v obličeji ucítím horký smrdutý černý dým. „Kurva, do toho já nejdu, tady se akorát udusíme!!“, křičím už i já dost hystericky. Dělám krok zpět. Bum!! V místnosti se ozvala rána, cosi se rozletělo. Cítím, jak na mě zevnitř sálá nesnesitelné vedro. Soused se zašmodrchanou hadicí rychle uskočil dolů, div že se neskutálel ze schodů „Dem pryč, padáme!!

Rychle vbíhám do bytu. Šárka s Helenkou jsou kupodivu vzhůru. Žena zoufale kmitá po bytě a shání oblečení. „Zavři dveře, ať sem nejde kouř!! Rychle, oblíkni zatím holkám oteplovačky.“ „Klid Šáry, nic se neděje, musíme se jen rychle oblíknout, nad námi hoří.“ Hezky se vypravíme a půjdeme dolů, neboj nic se nestane.“ „A co ti staří sousedi naproti, už to ví??!“ Honem běžím na chodbu a tluču na dveře a zvoním. Dveře zevnitř na řetízku se otvírají: „My už to víme.“

Konečně čekám přede dveřmi s oblečenou  Helenkou (3 roky) v náručí. „Běž z toho proudu pryč“, okřikuje mě Marcela a skutečně, na oblečení nám teče čůrek vody. Na zlomek času se schovávám zpět do bytu. Konečně jsme všichni hotovi. Marcela ještě shání baterku. Marně. Mezi tím v domě zhaslo světlo. Nejde elektřina. Za tmy vybíháme na chodbu. Odevšad nám na hlavu kape voda. Přelévá se všemožně po schodišti a jako mi se snaží dostat dolů. V domě se ozývá bouchání na dveře, jeskynní akustikou prázdné chodby umocněné cákání do hloubky padající vody a zoufalé výkřiky: „Hoří!!! Utečte!!!“

Asi o tři patra níž potkáváme tlukoucího policistu s baterkou: „Rychle bežte s těmi dětmi dolů, za chvíli se přiženou hasiči v těžkejch botách se sekerama za opasky. Jestli vás v té tmě smetou, tak za nic neručím!!“

Marcela vede Šárku, já nesu Helenku v náručí. Co nejrychleji se snažíme zdolat poslední metry temného schodiště. A už slyšíme odspodu proti nám dupat těžké boty požárníků. „Rychle, na bok!“ „Tady nemůžete zůstat, honem běžte dolů!“, křičí za námi a zbývá po nich jen vzdalující se dusání a svíjivé šustění tažené hadice.

Konečně volná obloha, hvězdy a mohutné plameny šlehající balkón vysoko nad námi. Vidím, že se štíhlou „déčkovou“ proudnicí bych neměl šanci. „To je fajer jak prase!!“ Šárka se celá viditelně třese a pofňukává. „Taťko, mě je velká zima a zdál se mi škaredý sen o zlým drakovi.“ Na chvíli dávám Helenku mamce a beru do náruče Šárku (5,5 roku): „ Neboj, to bude dobrý, teď už se nemusíš ničeho bát… a co vlastně ten drak dělal?“

Ustupujeme trochu stranou a zíráme na plameny nad námi. Všude okolo plno hasičských aut, holky se nestačí divit. Beru každou za jednu ruku a jdeme se projít. Mamka zatím mobilem shání azyl u kamarádky ze sousedního vchodu. „Šáry, Heli, trochu se proběhneme, jo?“ „Jo, huozně moč!“, odpovídá šišlavě mladší Helenka. Držíme se za ruce a společně běžíme nocí po zmrzlém sněhu chodníku. Nad hlavami nám září hvězdy. Je asi deset pod nulou a dvě v noci. Po chvíli se otáčíme a běžíme zpátky. Holky už se tak netřesou. Stačilo málo a najednou je jim mnohem líp. A už na nás volá mamka ať se vrátíme, že domluvila u tety Renči záchranu.

Druhotné následky:

Ještě se sousedy z patra nad námi (Koníkovi) přijímáme pomoc v bytě Renči. Renčina pět a půlletá Kristýnka s manželem dnes v noci nejsou doma.

Koníkovi nemají na sobě skoro nic svého. Po té, co jsme prve zaveleli k ústupu a nechali požární hadice jejich osudu, museli chudáci prchat jen v pižamu. Naštěstí dostali narychlo od sousedů nějaké boty a bundu. Něco sehnali i pro jejich asi osmiletého syna.

Dostávám klíče od domu a bytu naší hostitelky a jdu spolu se sousedem ven. Chceme zjistit, jestli už se oheň nepodařilo uhasit a kdy budeme moci do našich domovů. Co nezničí oheň, to dorazí smršť požární vody. Bylo by proto dobré jednat, jakmile jen bude příležitost. Možná už není co zachraňovat, ale kdo ví.

Venku nás vítají davy narychlo vyhnaných lidí. Několik amatérských kameramanů a novináři. Plameny z balkónu stále mohutně šlehají a olizují a kroutí kovový balkón o patro výš. Hasiči stále mají co dělat.

Ani nevím, jak dlouho fascinovaně hledím na tu zkázu. Kolem se jak vosy motají novináři a útočí stupidními dotazy na všechny okolo. I mě se na něco ptají. Většina otázek jsou však jen emotivně sugestivní bláboly.

Venku se objevuje má žena Marcela. Nese klíče od našeho bytu, na které jsem ve zmatku zapomněl.

Po dost dlouhé době konečně plameny uhasínají. K nebi se zvedá mohutný hřibovitý bílý mrak. Ještě chvíli to trvá, než se na balkóně objevují první hasiči a vyhazují z okna dolů zbytky ohořelých, ještě žhnoucích částí bytového zařízení. Moc toho asi nezbylo. K zemi padá popel a spousta samostatných ohořelých papírových lístků . Jako by někdo z okna sypal plnými náručemi ohořelé bankovky. listy ohořelých klasiků. Pavlík je snad četl…

Dostáváme povoleno jít se podívat do našich bytů. Po schodech s námi kráčejí policisti s baterkami. Od jednoho z nich si na chvíli baterku půjčujeme a vstupujeme do bytu. Do obličeje nás udeřil dusný vlhký smrdutě čpavý vzduch. Už v předsíni na podlaze čvachtá voda. Jedna celá stěna je totálně promáčená. Koberec v obýváku je do dvou třetin vzdálenosti od prosáklé stěny mokrý. Jinak ale nepozorujeme nic dalšího. Snad to nebude tak zlý, jak se prve zdálo. Narychlo odtahujeme od prosáklé stěny elektroniku a odnášíme peřiny a matrace z postele, na jednu z nich ze stropu trochu kape voda. Víc nám policajt s baterkou nedovolí. Už ji potřebuje.

Jednopokojový byt vedle nás je na tom o dost hůř. Požár byl přímo nad nimi. Vevnitř mají deštný prales. Na podlaze nad kotníky vody.

Venku potkáváme snad pětadvacetiletou sousedku, co bydlí hned vedle nás v patře. Vypadá dost schváceně a zmrzle. Marcela jí bere zlehka okolo ramen: „Pojďte se ohřát vedle do bytu ke známým.“ Přicházejí k nám nějací novináři. Schvácená dívka jak rozpuštěná vanilková zmrzlina co vypadla děcku na zem a oni na ni jak ty Sršni: „Plameny šlehaly hodně vysoko? A co kouř, byl dusivý? Všechno Vám shořelo? Vyběhla jste jen v noční košili? A co máte pod tím kabátkem, ukažte…!?“ Má žena je moc hodná a naivní, sousedka vyčerpaná. Obě se chvějí jak osiky. „To stačí, jděte rychle do tepla, já tady počkám na Vašeho přítele! Jak že vypadá? Aha, bunda se světlým pruhem, rozumím… “

Oblíknul jsem se docela teple. Na nohou těžké nepromokavé pohorky. Aspoň, že tak. Po nějakém čase spatřuji spíš nižšího mladíka s bundou s pruhem, který evidentně někoho hledá. A už jej vedu nahoru ke známým. Konečně taky zůstávám. Je nás tu i s dětmi dohromady devět nečekaných nočních návštěvníků. Renča všem vaří čaj. Dospělí dostávají štamprdli koňaku. Na krku šátek, chudák ještě doléčuje prodělanou chřipku ale jinak je to náš anděl strážný. Holky už jsou každá v jedné posteli. Jen Šárka prý ještě nespí. „Peťo, běž se na ni prosím tě podívat“, žádá mě má žena.

Nakukuji na mladší Helenku, sladce oddychuje. Ve vedlejším pokoji Šárka tiše sedí na posteli.

Šárka: „Taťko a co je s tím opilcem, co zapálil ten dům? On shořel?“

Já: Ne Šáry, ale je popálený. Hasiči ho vynášeli na nosítkách.“

Šárka: „Tatí, ty bys taky tolik neměl pít pivo!“ (Opakuje, co jsem jí prve sám vlastně řekl)

Já: „Máš pravdu Šáry. Jedno pivo nevadí ale moc víc by se opravdu pít nemělo. A víš co Šáry, poť za mnou do náruče, ať tě chvíli pochovám.“

Šárka: „Tak jo taťko, já nějak nemůžu usnout.“

Ještě chvíli si vykládáme. Vidím, že Šárka už je klidná. Celá rodina je pohromadě, nikomu z nás se nic vážného nestalo. Vše je pro ní prostě jen silným „sportovním“ zážitkem. Asi jako když jsme byly onehdá v létě na tátovském vandru s dětmi. Ve tři v noci začalo pršet a my natahovali narychlo po provaze nad našimi hlavami igelit. Chvíle vzrušení a za chvíli už všechny děti spokojeně spali.

Po chvíli konečně usíná i Šárka. Vlastně pro tentokrát pro nás vše dopadlo docela dobře. Ale nemuselo. Největší šok z naší rodiny utrpěla mamka Marcela. Asi jí víc něž mě došlo, co vše se mohlo stát.

Proč se to všechno vlastně stalo? Dalo se problémům předejít?

Začnu čímsi, ne tak závažným. Je zajímavou náhodou, že obě naše dcery byly ve chvíli požáru vzhůru. Také rychlost jejich obléknutí při evakuaci byla velmi neobvyklá. Zpravidla jim totiž podobný úkon trvá dvakrát tak dlouho. Obzvlášť starší Šárce. Konečně, docela mě upoutal Šárčin sen o Drakovi. Blbec jsem se jí v tom zmatku ptal, jestli drak šlehal plameny. Pochopitelně, že jsem jí neměl nic sugerovat a tázat se jen velmi citlivě, opatrně a zlehounka. Taky jsem o tom neměl předčasně říkat nikomu dalšímu. Více zvědavců, více chyb! Bohužel, stalo se. Šárka je nyní i s Helenkou u rodičů mé ženy a všem údajně vykládá, jak měla vizionářský sen o drakovi. No nic, sugesce je pro skutečná fakta morem. Šárka už nejspíš sama nerozliší, co je pravda a co smyšlená báchorka. Pravdu už se zřejmě nikdy nedozvíme. Ale mnohem důležitější je nakonec, že jsou obě holky zdravé.

Avšak zpět k příčině požáru. V domě žijeme asi 4 roky. Nicméně s notorikem Pavlíkem se naší sousedé potýkají nejméně posledních deset let. Vzpomínám na slova nedávno zesnulého souseda : „S tím chlapem si nic nezačínejte, je to těžkej nezvladatelnej alkoholik. Mnoho lidí se ho už pokoušelo dostat z domu pryč. Ale nikomu se to dosud nepodařilo…!“

Alespoň dvakrát do měsíce míval Pavlík „noční výstupy“. Klidně ve dvě v noci kazeťák na plný pecky, dveře od bytu otevřený a jeho hlasitý hrdelní zpěv do toho a výkřiky a mlácení věcmi o zem. Jindy o půl noci střílí z okna rachejtle, ještě jindy hází z okna židle a jiné předměty. Obyvatelé domu jsou již zcela apatičtí. V průběhu let se ukázalo, že přivolání policie nic neřeší. Pavlík se vždy a ze všeho vyvleče jak had. Jako by na něho nikdo neměl metr. Vedle něj sousedi Koníkovi. Jinak od pohledu velice fajn mladí lidé sportovního založení. Tátu s asi osmiletým synem vídám venku jezdit ve slušivém sportovním oblečení na jednostopých kolečkových bruslích. V zimě spolu vyjíždějí na lyže. Jen mě zaráží, že mohou snášet Pavlíkovi noční výstupy.

Asi přede dvěma měsíci už jsem byl skoro odhodlaný u nich zazvonit a zbuntovat je, abychom společně podali žalobu, nebo se prostě začali nějak bránit. Pak se ale přiznám, že jsem zas vychládl. Znáte to, nehas co tě nepálí. Přímo nad námi není, tak proč bych se s ním měl špinit. Zkrátka měl jsem docela strach si s Pavlíkem něco začít. Mám dvě malé děti a ženu. Nemůžu je stále hlídat. A kdoví, co by jim takový všehoschopný alkoholik mohl udělat. Raději jsem strkal hlavu do písku a neviděl, co všechno hrozí. Dneska vlastně můžeme být rádi že nepustil plyn. Pak by jistě byli i mrtví. Tlaková vlna při výbuchu nezná slitování.

Pavlík prý dnes leží s těžkými popáleninami v nemocnici. Mnozí jsou přesvědčeni, že má jak kočka devět životů a že to zas rozdejchá. Kolikrát ho viděli ležet v mrazu zpitého na lavičce venku jen v tričku s krátkým rukávem. Kolikrát se vracel z několikadenních tahů příšerně potlučenej se zakrváceným obličejem. Všechny rány osudu na něj byly až doposud krátký. Ten chlap navíc snad poslední čtyři roky neměl ani rýmu. Jen často příšerně smrděl špínou cigárama a chlastem.

Tenkráte jsem se zařekl, že jestli se vrátí, a já už tomu skoro taky začínal věřit, vynaložím všechny dostupné prostředky, aby se zpátky už nenastěhoval. Asi po dvou měsících se opět jako přelud začínal motat okolo našeho domu. Přicházel většinou v noci. Pár sousedů tvrdilo, že ho viděli přespávat opřeného o dveře svého vyhořelého bytu. Policie ho nechala zamčený. Klíč zatím neměl.

Ihned jsme sepsali petici a tvrdě na bytovém družstvu průkopník požadovali Pavlíkův odchod. Kopii jsme přenechali ve schránce i Pavlíkovi . Kdyby to nepomohlo, nejspíš bychom zavedli ilegální domobranu. Naštěstí nebylo třeba. Pavlík se už dva roky neukázal. A tak se po 10 letech soužití s velmi nebezpečným asociálem podařilo normálním lidem domoci svého nezadatelného práva na bezpečný domov.