Porod očima otce

  Jak vše začalo? Jednoho všedního dne jsem se asi o jeden a půl hodiny zdržel v práci. Dojel jsem tramvají na konečnou, kde obvykle vystupuji, když se ubírám k domovu. Vystoupím a jdu do táhlého 300 m dlouhého kopce. Najednou o ulici níže než bydlíme vyjíždí sanitka. Je tma ozářená pouličními lampami a do ní sanitka šlehá svými modrobílými plamínky a hlasitě tísnivě naříká, až jsem se otřepal zimou, jak mi bylo náhle nepříjemně chladno. Co je s Marcelou? (mou ženou) Je vše v pořádku? Honem přidávám do kroku.

POROD OČIMA OTCE

• Mamka Marcelka 29 let
• první dcera Šárka, nyní 2,5 roku
• nová dcera Helenka, nyní 0 roků
• Taťka Petr, nyní +++ let
• Děda, Babička, kamarádka Renča, kamarádka Katka – odborná poradkyně po telefonu, porodní asistentky, paní doktorka, pan doktor, vrátný od brány do nemocnice a další.

A už jsem doma. Otevírám dveře. Zdraví mě radostný pokřik dcery Šárky volající na svou Mámu: „Schovat, schovat, honem, taťka došel!!“ V odpověď přichází známý klidný káravý tón mé ženy: „Počkej Šárko, nejsem tryskové letadlo.“ A už slyším, jak Šárka honem, honem zalézá za židli, na níž sedí Marcela má žena.

Přezouvám se do papučí, ani nedojdu do kuchyně, Šárka nevydrží a z poza –rohu, na mě udělá Své Velkolepé „BAF!“ a už mi letí do náruče a celá rozesmátá mi sděluje: „Schovala taťko!“

Vítám se z ženou i dcerou, jdu si do koupelny umýt ruce, koukám do ledničky do čeho bych kous, nalévám si z termosky do hrnku čaje, nic zvláštního se neděje.

Marcela mezi tím telefonuje kamarádce. Věnuji se svému čaji, nevnímám příliš o čem si povídají. Mechanicky bloumám v myšlenkách nad hrnkem nad slovy, která ke mně přicházejí jako konejšivá zvuková kulisa domova, v hlase mé ženy: „Jak vlastně vypadá výtok plodové vody, má růžovou barvu?“ Co sakra?!

Náhle děj nabírá obrátky. Volám Dědovi (svému otci, který je už asi ¾ roku v důchodě a vlastní automobil) Žena volá kamarádce Renatě bydlící v sousedním panelovém domě a domlouvá s ní pohlídání Šárky. Taky voláme Babičce (mé mamce, dosud pracující, momentálně kdesi cosi slavící)) aby večer došla Renatu v hlídání vystřídat.

Žena začíná mít co chvíli bolesti, bazének malého plavce má díru, čas bezstarostného houpání na vlnkách v maminčině bříšku se schyluje k svému konci.

Je 19:45, jsme v porodnici. Ještě Dnes by měl porod podle slov porodní asistentky proběhnout, je ovšem možné, že až zítra. Dávají mi na vybranou zda zůstat už teď, nebo přijet až se vše ještě více rozběhne. Zůstávám.

Dobře, že jsem zůstal, bolesti už nepřicházejí pouze chaoticky, začíná se v nich ustavovat řád. Co pět minut přichází asi na 3/4 minuty stah a po něm je chvilka k vydechnutí.

Z počátku vše probíhá jak má. Pak se ale postup zastavuje. Vzhledem ke stupňující se intenzitě stahů se otvírání opožďuje. Asistentky otevírání napomáhají ručně a co chvíli zkoušejí na kolik se už maminka otevřela, což Marcela vnímá jako značně bolestivé. Vidím ji na tváři paniku. Příčinou bolestivosti je jistě i strach z komplikací, které při svém prvním porodu měla a je vysoce pravděpodobné že budou zas. Její starší sestru nechali trápit v silných bolestech přes 12 hodin, než jim došlo, že přirozeně porod nepůjde a měřící přístroj začal ukazovat, že má malé výrazný nedostatek kyslíku. Nepomohlo několikeré upozorňování, že i její matka rodila obě své dcery císařským řezem. Arogantní doktor se zatvrdil. Asi si chtěl něco dokázat. Místo toho však musel na poslední chvíli použít krizové opatření a vpíchnout mamince hodně silné anestetikum, aby zabralo pokud možno hned a pak honem rychle řezat.

Umět zaujmout pevné rozhodné stanovisko je v pořádku a vlastně pro doktora nutnost, umět v pravou chvíli ze svých stanovisek ustoupit je ovšem neméně důležité. Kdyby lékař zavčasu pochopil - tudy ne, mohl jednak použít slabší, méně devastující anestetikum a jistě i jinak dnes již celkem běžný zákrok císařského řezu by v dostatku času probíhal méně dramaticky. Mohl také použít tzv. epidurální anestetikum. Jedná se o znecitlivění malou dávkou anestetika vpíchnutého mezi obratle do míšního kanálku. Smyslem je přerušit kontakt mezi mozkem a operovanou částí těla. Dráha nervů se v malém místě na pár hodin přeruší, riziko intoxikace dítěte je na rozdíl od běžné anestézie naprosto minimální.

Samozřejmě uznávám, že přirozený porod je nejlepší. Epidurál, přesto že je vynálezem naprosto revolučním a oproti klasickým anestetikům je chemicky zatěžující asi jako jediné peříčko proti teplé pravé domácí babiččině duchně, přesto není vynálezem samospasitelným, je prostě jen alternativou sníženého zla, výrazně sníženého. Přece však jde o zásah. Kontakt mezi matkou a dítětem se v jedné možná z nejtěžších chvil života přeruší. Je docela možné, že se o kontaktu matky s dítětem při porodu teprve v budoucnosti, až zase věda o kousek pokročí, budeme dovídat víc a víc. Kdo ví…

Vraťme se ovšem k mé ženě. Pro lepší celkové uvolnění jí porodní asistentka doporučila zkusit teplou sprchu. Vedl jsem ji tedy z pokojíku do sprchy. Na chvíli se musela zastavit, když přišel stahující cyklus s bolestma, rozdýchala se a zase jsme šli dál.

Mnoha chlapům jistě připadá, že jsou v dané chvíli při porodu úplně zbyteční. Nevědí co dělat. I já jsem šel k druhému porodu své ženy především na její přání. Dlouhé pasivní čekání na boj v němž se protivník zdá prakticky neuchopitelný.

Chvíli po našem příchodu do porodnice, to ještě když Marcelu vyšetřovali na vstupní ošetřovně, se s mužem nosičem zavazadla objevila ve dveřích druhá potenciální maminka. Teď když jsme s Marcelou kráčeli chodbičkou mezi porodními pokoji zvanými „Hekárna“ směrem ke sprše, z jednoho z nich se chvílemi ozývala vysoká fistulka zmíněné po nás došlé maminky. Oba nás napadlo: „Ta to bude mít jistě rychlý.“

Vstoupil jsem s Marcelou do koupelny. Ona si zalezla pod sprchu, zatáhla si závěs a já čekal, kdyby se jí náhodou přitížilo, abych mohl třeba zavolat sestřičky.

Čekání bylo dlouhé. Zkusil jsem tedy projít dveřmi na druhé straně koupelny a rázem jsem se ocitl ve druhé chodbičce z druhé strany „Hekáren“ a hekání jsem taky slyšel! Druhá maminka totiž zatím přešla do závěrečné fáze a svým vysokým pronikavým hlasem hekala již bez přestání.

Vrátil jsem se do koupelny a přesvědčoval Marcelu ať ze sprchy rozhodně nikam nespěchá a připomínal jsem jí slova porodní asistentky, že se má nahřívat nejmíň 20 minut. Přece jsme však po chvíli vyšli na chodbičku. Hekání bohužel ještě neskončilo, ale než jsme stačili dojít do půli chodby, ozval se dětský pláč. Žena se mi málem rozplakala v náručí. „Já chcu taky“, sdělovala mi dojatým hlasem.

A zas běžel čas a čas mezi bolestmi se zkracoval a bolesti sami intenzivněly, nebo se mi tak alespoň jevily ( až mnohem později, asi měsíc po porodu jsem se od ženy dozvěděl, že ony ty bolesti byly ve skutečnosti posledních 5 hodin stále stejně vysoké.) jen otevírání se opožďovalo. Opožďovalo se do té míry, že nás po nějaké chvíli navštívil sám pan doktor a nabídl Marcele aby zvážila možnost rodit pod Epidurálem ( to míšní umrtvení). Donesl jí dokonce i jakýsi „reverz“ v němž byla metoda náležitě se všemi přednostmi i riziky popsána a kterou bylo nutno v případě zájmu o ni stvrdit svým podpisem. Vlastně smlouva o částečném převzetí rizika ze strany rodičky.

Právo rozhodovat o zdraví třeba i nenarozeného dítěte by mělo být tak trochu na straně matky i otce, vždyť oba je jednou budou, každý svým způsobem, vychovávat, každý z nich se mu bude snažit dát kus sebe sama. Matka možná více svou každodenní starostlivostí a péčí a otec zas třeba předáním toho na čem jeho individualita dlouho o samotě právě pro ně pracovala nebo budou ty dary ještě i úplně jiné no nevím. Má právo nařizovat ve jménu zdraví jejich dítěte budoucí otec budoucí matce: „Vstávat budeš v sedm, zacvičíš si při otevřeném okně neboť to posiluje imunitu, jíst budeš dle mnou sestaveného jídelníčku, nebudeš kouřit, absolutně se vyhneš alkoholu, z televizních pořadů vynecháš detektivky a horory atd., atd.? “ Ztěží má takové právo. Žena je přece svéprávná zcela autonomní svobodná bytost. Ale přece…

Proto jsem své ženě řekl hned, a zdůraznil jsem to, že mi každopádně nebude vadit, když se rozhodne pro Epidurál. Marcela s ním ostatně již měla zkušenost z porodu Šárky, která šla ovšem na svět císařským řezem ale o tom až později. Píchání se rozhodně nebála, jen se pořád nechtěla vzdát možnosti zkusit porodit normálně. Doktor, který se u porodu objevil asi jen dvakrát za celou dobu, a byl moc fajn, naznačil mé ženě, že bude-li chtít, pokusí se udělat vše pro to, aby mohla porodit normálně, ale nic prý nebudou lámat přes koleno. Marcela zřejmě vycítila z doktorových slov velkou naději a na ni se silně upla, takže, přesto-že i samy porodní asistentky ji při jejich porodních zápasech několikrát pochválily jak je statečná, ale že by přece jen možná měla zvážit užití Epidurálu dokud je ještě čas, přesto stále zarytě mlčela a nechtěla se vzdát.

Uběhla další hodina a půl a otvírání se stále opožďuje a Marcela už je celá rozbolavělá a ve dveřích se podruhé objevuje náš pan doktor a tak nějak opatrně s jednou rukou položenou dlaní přes pravou tvář pomalounku sděluje mé ženě: „Vy byste jistě moc ráda porodila přirozeně a protože jste stále velmi málo otevřená myslím si, že by bylo vhodné přece jen použít Epidurál. S ním se nám jistě podaří více Vás uvolnit. Odblokují se některé nervové dráhy zbržďující proces, nebudete cítit bolesti a kdyby se nám přirozená cesta přece jen nedařila, s Epidurálem by byl případný chirurgický zákrok mnohem bezpečnější.“

Marcela podepsala. Nyní čekáme na výsledky rozboru odebrané krve, než se bude moci Epidurál nasadit. Mezi tím stále přicházejí asi tak po 2,5 minutách skoro minutu trvající stahy. Ku podivu dochází přece jen k malinko lepšímu otevírání se. Dozvídáme se, že prý při prvním odběru odebrali málo a proto bude potřeba udělat ještě jeden. To už se cyklus stahů ustálil asi na dvou minutách a Marcela se zase o něco více otevřela. Mezi sestrami vyciťuji nějaké nadějné napětí, jako by vše mělo přece jen proběhnout jak má. S Epidurálem půjde otvírání jistě ještě líp. Ani mě v tu chvílí nenapadá, jak bude asi obtížné při dvouminutovém cyklu stahů vůbec zavést hadičku s anestetikem mezi obratle. Na analytické přemýšlení už mi nezbývá čas. Čeho jsem si teď všiml jsou však oči. Oči velice mladé až étericky křehké blondýnky porodní asistentky, která nám celou dobu spíše tiše a decentně, svým vcítěním dodává naději. Zvláštní oči, jako by v transu. Až po chvíli, kdy se asistentka zrovna snaží skrze porodní cesty mé ženy podat ruku novému životu, rozpoznávám v čem jsou její oči zvláštní. Má zorničky jako velká kulatá kávová zrna. Původně modré oči jí ztmavly. Jako by je měla rozkapané Atropinem. Z hloubi těch jejich očí na mě hledí špatně skrývané velké vzrušení. Navenek v jejím obličeji pozoruji jen občasný vlídný úsměv, nic nápadného, ale uvnitř je velké očekávání. Takové oči má buď blázen, úchyl nebo světec v nábožném vytržení. Buď je šílená nebo snad už ví, že se porod zdaří, ale nechce budoucí maminku zbytečně dopředu vystrašit. Čas jí hraje do karet, cesty se pomalounku ale přece milimetr po milimetru otevírají – fantazie najednou pracuje na plné obrátky, snad kousek od nás za dvakráte 15 centimetry zdi a pár metry chodbičky došlo k dobrotivé konspirativní úmluvě a nezdařený odběr krve a čekání na nový výsledek jsou pouhou záminkou a étericky křehká mladá porodní asistentka je vzrušená radostí z malého překvápka, z malého dárku, který nám bude moci darovat. Ona věří, že se vše zdaří přirozenou cestou.

Říkám si, že jsou to všechno jen a jen fantazie, že bych neměl dát na nějaké dojmy a na pohádky které se mi tak často rodí v hlavě, jenže její oči mi nedávají šanci myslet na nic chmurného a téměř proti své vůli v sobě spatřuji neopodstatněnou víru, že vše proběhne jak má.

Na scéně se objevuje na první pohled zkušenější asi třicetiletá asistentka. Hned mě zaměstnává. Marcela má stále asi po dvou minutách pravidelné stahy. Je napojena na přístroje měřící frekvenci tepů dítěte a sílu svalových stahů, tedy intenzitu porodních bolestí. Pomáhám otočit svou ženu na bok, pak zase zpět na záda, přidržuji jí nohy, když jí je asistentky podkládají stavitelnými podpěrkami. Připomínám jí aby pravidelně a vydatně dýchala.

A dosáhli jsme kritické hranice otevření 8 cm. Teď už nikdo nepochybuje, že porod půjde přirozeně. Tak přece mě kávové oči mladičké asistentky pověděli pravdu.

Nyní už Marcela mění taktiku a snaží se při stazích tlačit. Utrápené žalostně přerývané dýchání už dávno překonala. Nyní dýchá správně a všichni ji hlasitě povzbuzujeme. Já stojím u Marceliny hlavy a držím ji za ruku. Pak dostávám do druhé masku s kyslíkem a přidržuji ji své ženě u obličeje aby se děťátku i matce lépe dýchalo.

V pokoji se nachází naše mlaďučká éterická asistentka, rázná 30-letá asistentka – správná ženská, všechno říká svým melodicky plným hlasem pevně a přátelsky ( v závěru porodu se opírá Marcele o bříško a pomáhá ji tlačit). Ještě se zde objevuje drobná snad 25 letá brunetka paní doktorka. Všichni jsou moc fajn a všichni včetně mě jsme sehraným týmem. Vidím na vlastní oči, jaká je porod těžká vyčerpávající dřina. Marcela se zhluboka rozdýchává a pak tlačí jak o život a v té únavě a vyčerpání skoro jako by ani neměla čas na bolest i když bolesti jistě musí mít, ale atmosféra je naprosto perfektní, hecující, podporující. Všichni v duchu i na venek bojujeme s ní, všichni táhneme za jeden provaz. Rázná třicátnice dodává bojovnosti, křehká víla zase hlubokou víru, péči a starostlivost a ani já si nepřipadám najednou zbytečný. Obecně platí, že bolest se dá překonat snáze v aktivitě. Je nutné vykročit z komůrky strachu a malátnosti a zaměstnat svou vůli.

Teď už Marcela častěji tlačí než dýchá, její tělo je častěji ve stahu, než mimo něj. A stále se musí dýchat a tlačit a dýchat a makat a makat. Od kritické hranice 8 cm porod trvá ještě hodinu a půl. Hodina a půl cvičení sedlehů, hodina a půl cvičení sklapovaček. Porod je někdy opravdu vyčerpávající dřina. Přesto krásná dřina, dřina která za to stojí. Vím, že nemám právo hovořit za ženy, ale zažil jsem atmosféru smělého boje, zažil jsem sportovní výkon podobající se maratonu a který si vyžádal víc než jenom exhibici kondičky, vyžádal si jít dál, než na co byla kondička vycvičená a vydat všechnu energii jedním směrem.

Zažil jsem taky pohled na tvář své ženy ve chvíli, když se dcera narodila. Byla v ní hrdost i vděčnost, že i ona mohla porodit jako normální zdravá ženská. Viděl jsem její radost, pláč i smích, jako by si u jednoho východu galantně držely dveře a nemohly se rozhodnout, kdo z nich má vyjít jako první, a pak se draly ven všechny naráz. Oba jsme se s Marcelou smáli a vlastně měli i oči zvlhlé.

U porodu jsem byl dvakrát, nabízí se mi tedy jakési srovnání. Poprvé, když Marcela rodila naši dnes už 2,5 roční dceru Šárku. Šárka z maminčina bazénku do světa příliš nespěchala. Marcela ji přenášela deset dní, než kapitán porodnice zavelel, že další přenášení by už bylo nebezpečné a začalo se s umělým vyvoláváním porodu pomocí hormonálních kapaček, tabletek a podobně a asi do dvou dnů na to se ozval v neděli dopoledne telefon a když jsem jej zvedl, na druhém konci drátu jsem poznal hlas své ženy, která mi sdělovala, že porod se již pomalu rozjíždí a že tedy mohu přijet.

Porod Helenky trval asi 5,5 hodiny. Se Šárkou to tenkráte bylo mnohem delší. Asi v devět hodin ráno jsem dojel do porodnice a až asi do čtvrt na jedenáct v noci jsme marně čekali a snažili se. Marcela se chvíli houpala na balóně, chvíli odpočívala, chodila a zase se houpala. Dávali jí co chvíli kapačky. Zkoušeli jsme i porod do vody – Koupelna s velikou vanou, z níž nás ovšem brzy vyhnali, když zjistili, že se smějeme a vtipkujeme a budoucí maminka namísto aby úpěla v porodních bolestech je v dobrém rozmaru a s jakous takous pravidelností ji přepadají pouze záchvaty smíchu.

Stahy byly stále po pěti minutách a když pak Marcelu položili klasicky na lůžko a napojili na měřáky dětského srdíčka a stahů a začali do ní sahat, bylo Marcele akorát do pláče a všechno trvalo strašně dlouho a my byly plní nejistoty a vzpomínám si, že mě tenkrát strašně vadilo, jak jí porodní asistentky působí bolest a k ničemu to nevede a říkal jsem si, že každý má práh bolestivosti jinde a měl jsem o Marcelu hrozný strach.

Vzpomínám si, jak v jednu chvíli Marcele vypadla z ruky jehla s napojenou kapačkou, čehož jsem si všiml ve chvíli, kdy jsem měl bílé doktorské kalhoty a plášť(co jsem vyfasoval) zastříkané její krví jak řezník a pod postelí byla asi 40 cm v průměru červená kaluž krve. Docela mě překvapil klid mého hlasu, s nímž jsem sdělil nabytou informaci porodní asistence nacházející se u nohou mé ženy ( já stál z boku u té kapačky), řekl jsem jen: „Sestří, trošku nám to tu vypadlo.“

Později z beznaděje a strachu živená bolestivost donutila Marcelu nechat si píchnout Epidurál. Přitom srovnám-li intenzitu porodních bolestí tenkrát u Šárky a později u Helenky, musím říci, že u Šárky vlastně pořádné stahy ani nenastaly. Jenže jsme už tenkráte věděli, že Marcela má dědičný problém s otevíráním porodních cest. Při porodu ani jedné ze svých dcer se neotevřela její máma, při porodu ani jednoho z dvou dětí se neotevřela její starší sestra.

A jak se takový Epidurál „píchá“? Dvě statné porodní asistentky drží Marcelu staženou jako-by do kozelce rukama a koleny k břichu. Třetí porodní asistentka propichuje dutou jehlou meziobratlovou ploténku a pak otvorem v jehle souká dovnitř do míšního kanálku hadičku a souká tam té hadičky pořádný kus, dobrých 45 cm. Jak se hadička sune kanálkem níže, zažívá Marcela zvláštní pocity jako by ji někdo brnkal tu do levé, tu do pravé nohy. Nakonec je jehla vytažena a v zádech ponechána pouze hadička napojená na kapačku. „Vy asi budete nějaký zdravotník, že Vám pohled na to co děláme nevadí“ ,říká jedna z asistentek. „Ne, prostě mě to zajímá“, odpovídám a cítím se za ta slova pyšně a chlapácky a v duchu si říkám , že vydržím hodně.

Asi o čtvrt na jedenáct večer ( to nám již oběma chybí vůle k čemukoli a únavou jsme celí zkoprnělí) nám lékař oznamuje, že bude lépe když Marcela porodí císařským řezem.

Přesouváme se na operační sál. V rukách nesu spoustu věcí, kabelu s věcmi mé ženy, kabelu s mými věcmi, bundu, boty, mám ty věci na sobě narychlo nedbale navěšené, připadám si jak potulný nomád, jako Žid kterého zas odněkud vyhnali. Informace o řezání mě zkrátka zastihla už docela emočně unaveného. Pasivně kráčím dál a bůh ví proč v jedné ruce vláčím červenou růži ve váze. Co s červenou růží na operačním sále nevím, ale nesu ji dál.

Před operačním sálem je ještě předsálí, jakási předsíň oddělená od sálu zasklenými průhlednými dveřmi. Dveře jsou otevřené. Kdosi, snad doktor či porodní asistentka mě posílají přes chodbu do skříňky pro roušku přes ústa a čepici na vlasy. Dnes je mi pochopitelně jasné, že jsem tímto dostal souhlas jít na operační sál za svou ženou. Doktor se ustrnul a dal mi příležitost být jí na blízku, držet ji za ruku. Zpětně si vybavuji, že i porodní asistentky mi naznačovali abych šel dále. Bohužel. Nepochopil jsem, nebo jsem možná už ani neměl odvahu pochopit. Celý den jsem se tvářil pevně a nezdolně, celý den jsem se snažil Marcelu morálně podržet a najednou mi nedocházelo, že smím vstoupit na operační sál, to až po týdnu mi vše zpětně došlo. A tak dál okouním v předsíňce.

Výhodou Epidurálu je, že teď Marcele nemusejí píchat žádné další anestetikum. Jen ji dají pod bříško krycí plentu a za plentou se hned pouštějí do řezání. Chudák Marcela už má taky za dnešek „nervy v kýblu“ a celá se rozklepala na vůli zcela nezávislým třesem a chvíli po té co začli, vyzvrátila vše co ještě v žaludku měla. Když mě pak asi za hodinku donášejí ukázat Šárku celou umazanou od krve a dávají mi ji pochovat v náručí, Marcela již spí, protože jí chvíli před vytažením Šárky přece jen píchli včeličku milosrdenství.

Ještě dva měsíce po narození Šárky jsem nechápal co je sex a na ženský se díval s útrpností a strachem. Má představa jak jsem dobrej, psychicky odolnej a co že všechno vydržím, se sesypala jak domeček z karet.

S Helenkou bylo vše jiné a ač nejsem žena a neprožil jsem porod sám na sobě, přesto dnes ze svých zkušeností docházím pochopení jak pravdivá je Nietzscheho věta: „Kdo zná PROČ života, snese jakékoli jeho JAK.“ A dodávám, že strach a nedostatek víry mají na svědomí nemalou část bolesti kteréhokoli traumatu.

Ještě k Helence: Její porod byl atypický tím, že vstoupila na svět nikoliv obličejíčkem obráceným dolů k zemi, jak se rodí obyčejně, nýbrž hleděla od první chvíle svého zrození vzhůru. Díky tomu jsem mohl zažít zajímavý úkaz, kdy se z beztvaré vytahované hmoty, porostlé z hora černými vlasy, zčista jasna vyloupl obličejík. Vypadalo to, jako by se rovná deska najednou zvrásnila a proměnila v dětskou tvářičku.

Z právě narozené Šárky jsem měl strach, kdežto Helenka se mi hned od narození líbila a líbila se mi naše maminka, jak se usmívala a líbily se mi i obě porodní asistentky i paní doktorka a všichni mi připadali velice fajn a měl jsem je v tu chvíli obrovsky rád.

Ještě bylo potřeba dát mamku trochu do pořádku, zašít nástřih a zranění utrpená vnitřně od kopající Helenky, kterým se většinou při porodu žádná maminka úplně neubrání. „Marci, přeplavalas kanál La-Manche, teď už zbývá jen přebrodit se asi jen 10 metrů mělkou vodou sahající ti sotva po kolena, jsi pašák, jsem na Tebe hrdý!“

Všem v pokoji včetně maminky bylo neuvěřitelně horko a tak si otevřeli na to závěrečný zašívání okýnko a mě dali do náruče Helenku v zavinovačce a dudlík a nechali mě s ní asi hodinu o samotě v přítmí ve vedlejším pokoji. Byla celkem klidná, nezlobila, jen asi dvakrát za tu dobu jsem ji musel trochu pohoupat aby jí lépe ubíhal čas.

Nakonec jsem Helenku donesl mamince, s oběma se srdečně rozloučil, zašel speciálně poděkovat porodní asistence éterické víle a před její koleginí jsem ji nahlas důrazně pochválil abych aspoň něco dal taky za sebe jí, když ona nám s Márcelou přinesla tak krásný dárek. Odpověděla jen: „Mějte se moc krásně“ a poznal jsem ji na očích, že to myslí upřímně.

Jsou tři hodiny ráno a já konečně vyrážím k domovu. Nic mi teď nad ránem nejede. Jdu tedy asi 7 km pěšky. Co dodat na závěr? Ženy se mi po porodu Helenky líbit nepřestaly a nejvíc jsem v tu chvíli myslel na tu moji i když ještě dlouho po té trvalo, než mi opět mohla být plně ženou.