Krása a účel – 2. líbivé pasti

  Tvrdím, že vše krásné je zároveň nějakým způsobem účelné. Taky, že krása musí být jaksi realistická a z tohoto světa. Jinak mě znechucuje jako nevkusně našminkovaná lehká děva, skrze jejíž důraz na hrubé sexuálno již nejsem schopen postihnout jemnější mnohem variabilnější kouzlo ženskosti a jedinečnosti konkrétní bytosti, v němž jsou obsaženy dveře k nekonečnu.  

Nácviky spartakiád, proslovy dobrosrdečných diktátorů typu tatíčka Stalina, nejlépe rozšafně se usmívajících, s pětiletým děvčátkem třímajícím bujnou kytici květů v náručí. Tuhle hrubou účelovost samozřejmě nepovažuji za krásnou.

Prostě určitá naučenost reakcí se může mylně považovat za krásu. Přitom se jedná o naučenost na nejrůznějších úrovních ať z vlastní zkušenosti, specifickou výchovou, z kultury prostřednictvím „mýtu“ v ní přetrvávajícího, nebo naučenost na úrovni našeho druhového chování, dosavadního evolučního směřování, popřípadě našich genů. Mnohé z uvedených poznatků „využívají“ reklamy. Tak například sázejí na sklon naší mysli spojovat jevy, které spolu nesouvisí. Vzpomeňme na známé Pavlovovi slintající psy (Psi dostali žrát vždy při svitu svíčky. Když se pak zapálila svíčka, psi začali automaticky slintat, ačkoli jídlo nebylo přítomno.). Podobně moderní, výkonnostně „nadupaný“, ergonomicky vymakaný, bezpečnostně zvládnutý nablýskaný automobil výrazného designu, je v reklamě obsazen hezky oblečeným šarmantním mužem a štíhlou sexy dívkou. Kupující (muž či žena) mají být reklamou přesvědčeni, že spolu se zakoupeným vozem získají i část mladosti, úsměvů, radosti a štěstí, které vyzařovalo z reklamních modelů. A snad také věří, že na zakoupené vozidlo zmíněný fyzický atraktivní protějšek snáze přitáhnou. Reklama na dětské léky nám ukáže voňavou sluncem prohřátou louku plnou svěží zeleně a překrásných jemných lučních kvítků. Na louce si hrají dvě elegantně oblečené zdravé usměvavé děti. Jak by potom nabízené léky mohly být neúčinné, nebo dokonce škodlivé?

Jiný druh líbivých pastí zase zneužívá lidské fascinace výbušnými efekty, hýřivým plýtváním, demonstrací síly moci a energie. Většinu z nás totiž přirozeně fascinují ohňostroje, nadlidské fyzické výkony, urostlá svalnatá těla zdatných mužů, hrdinské historky. Soudím, že se opět jedná o klam způsobený spojováním nesouvisejících jevů. V přírodě je schopnost demonstrace síly a umění zastrašení spojeno s přežitím. Například někteří motýli mají na křídlech namalovány veliké široko od sebe posazené oči, čímž vyvolávají zcela záměrně dojem, že někde za křídly je schováno tělo zvířete daleko většího. Podobně, divoce křičet a tlouci okolo sebe kyji museli umět naši předkové v tlupách, když chtěli uhájit svou skupinu či teritorium před nájezdem tlupy cizí. Kdo umí svižně práskat těžkým kyjem o zem, jistě nebude snadným soupeřem. Kdo se nebojí z ničeho nic zařvat jako lev, jistě se nebude dát zaútočit kyjem. Fascinace demonstrativní silou měla tudíž u našich předků své opodstatnění. Kdo se dovedl takto bránit, byl také svým způsobem svobodnější. V dnešní době ovšem podobný vztah tak docela neplatí. Moc souvisí spíše se schopností lepšího využívání informací. Co zmohou Schwarzeneggerovy svaly proti vodíkové bombě? A navíc, co zmůže tisíc vodíkových pum proti narušené přírodní rovnováze nebo proti náhlé epidemii zákeřně zmutované formy tuberkulózy?

Také vysoká výkonnost jako jistá modifikace demonstrace síly a moci může být zdrojem tvorby produktů či vyděláváním peněz a může některému jedinci dodávat pocit sebeuspokojení, zážitek krásy. Proč ne, na penězích ani na výkonu samotném není nic špatného. Jde pouze o způsob jejich využití. K čemu jsou třeba peníze či stvořené produkty workoholikovi, který se neumí uklidnit jinak, než chaotickým pracovním úsilím. Přesto věřím, že nejen dílo, ale i sám proces tvorby může být krásný. To však neplatí pro činnost workoholika konajícího z popudu svého neurotického nutkání, nesvobodně, bez schopnosti dotknout se dveří vedoucích od něj k nekonečnu.

Myslím, že by se dalo zobecnit, že všechny líbivé pasti se mají ke kráse jako polopravdy k pravdě. Každý kýč obsahuje zárodek pravdivé krásy, který byl ovšem znetvořen nánosem lži. Jako s tou reklamou na dětské léky: Krásná rozkvetlá louka není kýč. Ani hledání způsobu, jak dodat lék nemocným dětem není ničím lživým. Přesto, výsledkem je kýčovitá reklama. Proč? Jde o kšeft, o podbízivé vsugerovávání pouze zdánlivé souvislosti. Je např. dokázáno, že pohled na usměvavé tváře vyvolává podvědomé zlepšení nálady. Čisté zdravé, veselé hrající si děti zase navozují pocit bezpečí. Po zhlédnutí reklamy máme nabýt přesvědčení, že nabízenému léku vděčíme za tak důležité životní hodnoty, jako je zdraví, schopnost prožívat radost, pocit bezpečí, celková duševní harmonie. Jak známo, k uvedeným hodnotám se zpravidla dospívá skrze životní moudrost. Životní moudrosti se pak dosahuje mnohaletým úsilím o opravdové, dostatečně střízlivé a přece upřímně procítěné chápání pravé podstaty životních hodnot. Cesta k životní moudrosti má svůj vymezený čas, který lze paradoxně zkrátit pouze naší dostatečnou trpělivostí a schopností prohlédnout lákadla zdánlivých zkratek a rezignovat na ně. Líbivá past (např. reklama) nám na naší cestě k moudrosti hází klacky pod nohy. Neustále nám našeptává, že zkratky existují, v důsledku čehož z nás dělá duševně rozbolavělé neurotiky. Podobné uvědomění pak musí citlivého člověka, kterému není bolest druhých lidí lhostejná, nutně roztrpčovat.