Včera vybuchla opravdová bomba, když Pavel Bělobrádek oznámil, že náš stát je ochoten přijmout tisíc imigrantů. Reakce byla patřičně bouřlivá, přičemž dominovalo především slovo "vlastizrada". Až mi ho bylo skoro líto...
Přitom Bělobrádek v tom byl víceméně nevinně, protože něco takového by musela schválit vláda jako celek, rozhodně ne on sám. Jeho prohlášení přitom jen trochu jinými slovy zopakoval Zaorálek, který rovněž hovořil o tom, že jsme schopni přijmout několik stovek přistěhovalců. Ministr Chovanec sice dnes v novinách popřel, že by o něčem takovém vláda rozhodla, ale z jednání v Lucemburku přinesl celkem jasnou zprávu - buď bohaté státy prosadí kvóty nebo začnou obnovovat hranice.
A tím se dostáváme k meritu věci. Nemám o našich politicích nijak dobré mínění, ale opravdu si nemyslím, že by skutečně chtěli přijímat nějaké přistěhovalce. Takoví blázni zase nejsou. Vládní strategii vyložil Zaorálek celkem jasně - prioritou je udržet vnitřní hranice propustné a naopak tu vnější udělat nepropustnou. Vláda teď může položit na stůl nabídku, že když nebudou povinné kvóty, tak nějaké uprchlíky přijmeme "dobrovolně", když si je budeme smět sami vybrat.
Tím bychom se mohli vyhnout obvinění, že jsme nesolidární. Nabídneme malou "úlitbu", ale jen tak aby to moc nebolelo. Tisíc lidí za rok není takový počet, se kterým by si náš stát neporadil, zejména když si je bude moci přefiltrovat. Problém bohužel je, že takováhle minimalistická varianta nejspíš nebude stačit. Tisíc lidí připluje do Itálie za víkend, takže EU bude tlačit na přijímání stále většího počtu imigrantů. Každé přijaté imigranty bude vláda u veřejnosti těžko obhajovat, takže může snadno skončit v kleštích mezi vlastními lidmi a Bruselem.
Na jednu stranu chápu, že se vláda snaží najít nějaké pragmatické řešení, aby uhájila Schengen, mám ale bohužel pocit, že jeho konec se stejně blíží. Pokud se neopevní vnější hranice EU, tak naše ochota přijmout tisíc lidí nic nezmění. Schengen tak jako tak směřuje k rozpadu, Rakousko s Francií se snaží zabetonovat hranici s Itálií, která vyhrožuje "plánem B", o stavbě plotů mluví velmi hlasitě Maďarsko, kam letos přibylo 50 tisíc imigrantů, podobné hlasy zazněly tuším i z Německa. Není pravděpodobné, že nějaká "solidarita" z naší strany by stávající kurz dokázala nějak zvrátit.
Ovšem ať už se vám pragmatismus naší vlády jakkoliv nelíbí, bylo by na místě uznat, že se nachází v dost neřešitelné situaci. Pokud by byly schváleny povinné kvóty, dalo by se jim vyhnout už jen jediným způsobem - odchodem z EU. Jenže ztráta společného hospodářského prostoru by byla hodně drahá záležitost. Proto se není čemu divit, že dřív než se začnou pálit mosty, se položí na oltář tisícihlavá oběť v naději, že to bude stačit. Jak už jsem napsal - nemyslím si, že se tím vládě podaří z průšvihu vybruslit, ale nebudu ji obviňovat ze zrady jen proto, že to zkusila.
Naše vláda není viníkem současné krize, ani není v jejích silách ji vyřešit. Tudíž jí nedávám za vinu, že se snaží kormidlovat proudem pokud možno s co nejmenšími ztrátami, i za cenu, že nějaké malé množství imigrantů nakonec přijmeme. Pokud EU nepřijde k rozumu, tak nám ostatní státy tu tisícovku budou ještě závidět. Pesimista by ovšem mohl říct, že vládu v budoucnu možná čeká mnohem horší dilema - zda přijmout desetitisíce migrantů nebo opustit EU. A nebude jí při tom co závidět...
