Smrtelný hřích trenéra Růžičky

V médiích vypukla vřava. Vladimír Růžička prý vzal úplatek, aby jakémusi mládenci zajistil zářnou kariéru. Podle mnohých je to jen další důkaz, že ve sportu je jen samá špína. Pro další je to jen ubohá dehonestace trenéra, která "čistě náhodou" přichází zrovna před blížícím se mistrovstvím světa. Šermuje se tu korupcí, podvodem nebo daňovým únikem, k dispozici ovšem zatím není žádný důkaz než tajně pořízená nahrávka. Jelikož nejsem ani sparťan ani slávista, a sport mě zase až tak moc nebere, tak bych se na celou "aféru" zkusil podívat maličko z odstupu.

Začal bych motivací. Hrdý otec Palaščák se přiznal, že svému synovi chtěl koupit kariérní postup. To je skutečně unikátní - většinou se nikdo k uplácení nepřiznává jen kvůli tomu, že údajně nedostal adekvátní "protiplnění". Pokud tím chtěl poukázat na hokejovou špínu, pak mu ovšem předtím nevadilo se do ní aktivně zapojit. My samozřejmě nevíme, co mu Růžička za jeho sponzorský dar slíbil. Jelikož Palaščák jr. evidentně nebyl nový Jágr, tak za Slávii nehrál. A když se to tatínkovi nelíbilo, tak mu Růžička ten dar vrátil.

Otázka je - dopustil se tím Růžička něčeho nelegálního? Termín "korupce" tady považuji za obtížně udržitelný. Problém je, že pro stát, kde primárně o korupci hovoříme, platí mnohem přísnější pravidla než pro soukromníky. Stát nesmí prodávat něco pod cenou nebo je povinen vypisovat výběrová řízení. Soukromý sektor ale taková omezení nemá. Jinak by za korupci mohlo být označeno třeba to, když u obchodníka dostanu slevu, jelikož mi tím "sjednal prospěch".

Aby se jednalo o korupci, musela by ta sjednaná výhoda nějakým způsobem porušovat zákon. Proto se ptám, z jakého důvodu by nemělo být legální, aby si hráč vyjednal u klubu nějaké výhody výměnou za sponzoring? Pokud jde o takzvaný "veřejný zájem", tak tohle je něco jiného než kauza uplacených fotbalových rozhodčích. Je jasné, že je ve veřejném zájmu, aby se pískalo férově. Ovšem složení slávistické lavičky by se jako veřejný zájem obhajovalo hůř. Je věcí klubu, jaké hráče pošle na led a na jak dlouho.

Ostatně třeba ve Formuli 1 je to zcela normální praxe. Kdo chce do nějaké profi stáje, musí si to zaplatit. Jenže formule nejsou náš národní sport, takže se to moc neřeší.

Růžičkův problém bude spíš pramenit z toho, jak s těmi penězi naložil. Pokud skutečně nebyly v účetnictví, bude mít asi hodně co vysvětlovat. Pokud to byla "jen" nějaká jeho administrativní nedbalost, může z toho vyváznout celkem lehce. Jestli je ale strčil do vlastní kapsy, může mu být brzy pěkně horko. To si ale už musí vyšetřit policie.

V současné chvíli je jasné, že těsně před turnajem trenéra nevyhodí. Média sice budou kauzu propírat ze všech stran, ale loď těžko může plout bez kapitána a střídat ho za jízdy je hazardérství. Proto teď všichni zatnou zuby a budou držet, alespoň dokud mistrovství neskončí. Otázkou ovšem je, zdali to celé nepůjde do vytracena. Než policie něco vyšetří, to potrvá celé měsíce. Tipnul bych si, že to celé skončí v rovině tvrzení proti tvrzení. Pokud pan podnikatel neměl od Růžičky nějaké sliby písemně, tak bude těžko něco dokazovat. Teď sice vyrukoval s tím, že má ještě další třaskavé části nahrávky, ale aby to neskončilo jako legendární Křetínského taška.

Na závěr bych si dovolil jednu kacířskou úvahu, jak je to s tou hokejovou špínou. Jak už mnohokrát zaznělo - kdo platí, ten hraje. Problém je, že tato špína vyvěrá ze samé podstaty věci - míst na soupisce je málo, uchazečů mnoho. Kdo chce v konkurenci uspět a dostat se na vrchol, musí se umět prosadit, jedno jak. To platí ve sportu, v politice i v byznysu. Můžeme lamentovat nad zkažeností světa, ale faktem je, že takhle se tahle hra hrála vždy. Kdo chce plavat se žraloky, musí být sám žralok, jinak zhyne.

Ve vrcholovém sportu nikdy nešlo o ideály, tam jde pochopitelně především o peníze. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se - to si můžu říkat já amatér, který se jednou v životě zúčastnil běhu na deset kilometrů. Kdo chce ale sportovat na vrcholové úrovni, musí se vypořádat s konkurencí. Dělat ze sportovců jakési morální vzory mi připadá farizejské. Samozřejmě úspěšný sportovec může být inspirací pro mnohé, ale neměli bychom z něj dělat nějakou modlu.

I když ho sport může skutečně bavit, tak sláva a peníze nejsou jen nějaký nechtěný vedlejší produkt. A zdaleka ne všichni za tím jdou čistě. Kde vládne enormní soutěživost, tak je člověk člověku vlkem. Neznamená to, že se nám to musí líbit, nebo že bychom se z toho měli radovat. Ale taková je realita. Dnes ohrnujeme nos nad Růžičkou, že přijal sponzorský dar. Ale kolik lidí by bylo ochotno vydláždit svému potomkovi cestu ke slávě balíkem peněz? Je Růžičkovo chování skutečně něčím mimořádným? Nebo je celé pohoršení hlavně kvůli tomu, že se tentokrát namočilo slavné jméno?