V současné době se velmi intenzivně probírá konání norské "sociálky", která si při odebírání dětí nebere rukavičky, zejména pokud jde o cizince. Shodou okolností se kamarádka jedné mojí kamarádky do Norska provdala. Dát dítěti "jednu výchovnou" přímo na ulici je podle ní naprosto vyloučeno, sousedé by okamžitě mohli poslat udání na příslušná místa a uřad by dítě mohl odebrat bez jakéhokoli dalšího šetření. A měli byste co dělat, pokud byste ho chtěli dostat zpátky.
Norsko můžeme brát jako ukázkový příklad situace, kdy se původně dobrá myšlenka postupem času zvrhne v karikaturu sebe sama. Je záslužné, že se stát snaží chránit děti před týráním, ale pokud státní orgány propadají paranoi a svévoli, pak dětem odtrženým od rodičů spíš uškodí než pomůžou.
Bohužel trend je jasný - stát nám čím dál víc vstupuje pomalu až do ložnice. Úřady si uzurpují právo rozhodovat, co je pro děti nejlepší. Rodiče spíš než právo dostanou jakési milosrdné svolení své děti nějak vychovávat. Ale moc to nepřehánějte, protože bdělé oko státu je všude. Stát sám ví, co je pro vaše dítě dobré, tak si na to zvykněte.
U nás není péče o děti v režii státu o nic méně tristní. Svého času se tu vedla diskuse o úplném zákazu fyzických trestů, která naštěstí postupně vyšuměla. Televizní rada chrání děti tím, že rozdává pokuty, jelikož na nějakém kanálu zaznělo před desátou večer slovo, které by mohlo ohrozit jejich mravní vývoj. Byli jsme svědky "exekucí" na děti za asistence policie (a televizních kamer). Soudy posílaly děti rozvedených rodičů bezdůvodně do psychiatrických léčeben atd... Na Norsko nemáme, ale žádná sláva to také není.
O rodině se u nás mluví hlavně v souvislosti s různými reformami důchodů - především v tom smyslu, že státu "vyrábějí" málo budoucích daňových poplatníků. A že je třeba nějak zařídit, aby jich "produkovaly" více. Lidé se pro stát změnili na pouhá čísla ve statistice. Rodina už není základem státu proto, že poskytuje jednotlivci zázemí a oporu. Rodina se naopak stává něčím, co stát potřebuje ovládnout a kontrolovat.
Nechci tu kreslit nějaké laciné paralely, ale třeba nacistický režim oslavoval rodinu - děti byly přece jeho budoucími vojáky. Porodnost byla oficiálně oslavována a státem podporována. A lidé byli jen čísla ve statistice...
Netvrdím, že se historie bude v tomto nutně opakovat. Pokud ale vezme stát "péči o dítě" do svých rukou, nečeká nás nic dobrého. Jakmile si nějakou pravomoc jednou přisvojí, tak se jí nerad vzdává. A jak se říká, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Zákazem pohlavků to začíná, a jen čert ví, kde rozhodování státu jednou skončí.
Jedno poučení si ale z Norska a jeho aktivistické rodinné politiky můžeme odnést - až nám zase bude někdo doporučovat nějaký skandinávský model, vzpomeňte si na Barnevern. Ono kopírovat tu "vyspělou cizinu" nemusí být vždycky zrovna nejlepší nápad...
