Když se vede nějaká debata o školství, zpravidla dojde na lamentaci kvůli neustále klesající kvalitě současného vzdělání. Mít vysokou školu je dnes už skoro povinnost a znak spíš společenské prestiže než neustále stoupající vzdělanosti. Nebylo by ale na škodu zamyslet se nad tím, proč jsme se do takového stavu dostali a jestli se dá najít nějaké jednoduché řešení.
Stát má v tomto ohledu sám dost másla na hlavě. Údaje o počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí se mu velmi hodí při srovnávání s "vyspělým" Západem. Roli tu podle mého hraje určitý komplex, který jako "východní" země pociťujeme, takže se pokoušíme dohonit ostatní alespoň kvantitou. Kvalita už není tak zásadní, důležité je naplnit "směrná čísla".
Stát sám navíc často přichází z dosti bizarními nápady. Jistě si pamatujete na legendární kauzu práv v Plzni. Mezi rychlostudenty patřili kromě politiků a různých prominentů také policisté a vysocí úředníci. Stát se ve své osvícenosti rozhodl, že středoškoláci mu už nejsou dost dobří, a tak řada lidí náhle zjistila, že si musí rychle nějaký titul opatřit, jinak přijdou o svou pozici. Výsledek se dal očekávat. Příčinou ale není jen samotná chtivost titulů, ale přístup státu, pro který je mnohem důležitější, jestli máte titul, než jestli zvládáte svou práci.
Podobně se stát rozhodl, že zdravotní sestry by rovněž měly mít vysokou školu. Proč? Protože proto, bude jednoduše líp vypadat, když budou mít toho bakaláře. Stát uměle tlačí kvalifikace nahoru, aniž by to mělo praktický význam. Střední vzdělání je naprosto "out", my to musíme vytáhnout aspoň o jeden stupeň výš.
Před několika lety jsem opakovaně slýchával z ministerstva školství nápady, že se musíme soustředit na posílení bakalářských oborů. Jak to může s hodnotou vysokoškolského vzdělání dopadnout, když - v nadsázce řečeno - bude muset mít titul pomalu každý vrátný? Abych hovořil z vlastní zkušenosti - dnes laboranti už nemají mít jen pouhou střední, dokonce i ten DiS už je nějak málo, kdepak, je třeba, aby si dělali bakaláře. Samozřejmě budou dělat tu samou práci jako dřív, ale je tu jeden malý rozdíl - vysokoškoláci mají při studiu většinou mnohem méně praxe...
Dalším problémem je, že na trhu práce potřebujete získat každou možnou výhodu. Písmenka před a za jménem vám můžou pomoct udělat dojem na personalistu. Ten nemůže samozřejmě vědět, co který uchazeč reálně umí, zato ovšem vidí, kdo má víc nabušené "sívíčko". Čili někdo, kdo se titulománii důsledně vyhýbá, na tom může akorát prodělat. Problém se tím zacykluje - jelikož to dělají všichni, musím já taky. Tedy pokud nechci být metařem.
Ze společenského hlediska je zároveň vlastnictví titulu otázkou osobní prestiže. Chcete-li prorazit, musíte ho mít. Jelikož maturitu už má kdekdo, tak s ní dnes nikoho neohromíte. K vysokoškolským titulům lidé ještě pociťují jakousi podvědomou úctu, ale i tady se dřív nebo později začne projevovat inflace. Mezi právníky je titul JUDr. skoro povinností, protože "pouhého" magistra nebude brát nikdo vážně. Výhodou samozřejmě je, že různé soukromé vysoké školy mají všelijak honosné, byť nicneříkající názvy, takže se málokdo bude zabývat tím, co a jak dobře taková škola vlastně učí.
Obrana je asi jediná - místo titulu se zajímat o to, kde ho dotyčný získal. Zajímat se především o to, jaké má kdo reálné dovednosti a ne kolik zkratek lemuje jeho jméno. Akceptovat fakt, že člověk bez titulu může umět víc než člověk s titulem. A stát bude muset přestat tlačit na neustálý přesun středního vzdělání na vysoké školy. Nepochybně naše statistiky nebudou tak hezké, ale na prvním místě musí být kvalita. Velkou šanci tomu ale nedávám. Místo, aby vláda soustředila svou pozornost na zkvalitnění systému výuky, tak marní čas zaváděním různých jednotných zkoušek, které akorát zvyšují všeobecný chaos. Ale doufat stále můžeme...
