Nynější móda je jasná - naříkat nad tím, jak prezidentovi ubližují neobjektivní a nepřející média, která mu ochotně otloukají o hlavu každé přeřeknutí. A aby to nevyznělo moc suše, musí se tomu říkat hned "štvanice", aby si náhodou někdo nemyslel, že ve skutečnosti je to jev v demokracii zcela normální. Jen si to představte - skupina rozběsněných novinářů pronásleduje nebohou hlavu státu s oštěpy v rukou a čeká na sebemenší zaškobrtnutí... Skuteční neandrtálci.
Věřím, že Zemana skutečně "štvou" novináři, ale v poněkud jiném smyslu toho slova. Už na začátku své kariéry pro ně měl vyhrazené lichotivé pojmy jako "póvl, hnůj a žumpa". Zeman sám je od přírody spíš konfrontační osobnost, která na svých oponentech nenechá nit suchou. Nevynechá příležitost svému partnerovi v diskusi "dokázat" svou sečtělost a vzdělání, rád mentoruje a potřebuje mít argumentačně navrch. Jaký to div, že jeho oponenti mu nezůstanou nic dlužní.
V demokracii naštěstí média nemusí politiky chválit. Jejich útoky můžou být férové i neférové, ale s tím už musí politik umět žít. Zejména politik, který své protivníky častuje nadávkami hodnými čtvrté cenové. Zeman navíc rozdává novinářům munici plnými hrstmi. Rád prezentuje úderná stanoviska, například když nedávno hovořil o "selhání" Ferdinanda Peroutky. Navzdory četným důkazům, že Peroutka žádným obdivovatelem Hitlera nebyl, trvá i nadále na svém. Než by uznal, že přestřelil, raději pošle svého věrného Ovčáčka hledat článek, ze kterého to prý před třiceti lety vyčetl.
Jenže bez ohledu na všemožné mediální šarvátky má celá záležitost ještě jednu důležitou rovinu - Zeman média nutně potřebuje. Politik neměří svůj vliv jen velikostí své reálné moci, důležitá je i schopnost udržet se v centru mediálního dění. Zejména když je vaše funkce spíše ceremoniální.
Zemanův prezidentský comeback se nevydařil podle jeho představ. Sice uspěl v přímé volbě a ze začátku se zdálo, že vezme kormidlo pevně do ruky. Prosadil si Rusnokovu vládu, v níž zasedli jeho spojenci ze Zemanovců. Všechno se zdálo dobře rozjeté - ale jen do parlamentních voleb.
Zemanovci propadli a prezident musel akceptovat nenáviděného Sobotku. Postupně zjistil, že jako hradní pán nemá vlastně příliš mnoho skutečných pravomocí. Jakmile se začal stavět na zadní, ostatní politici mu začali dosti nekompromisně kolíkovat hřiště. Nekonvenčního Putnu musel jmenovat profesorem. Začalo se hovořit o omezení pravomocí prezidenta, včetně třeba jmenování rady ČNB. Postupně se dostával stále víc na vedlejší kolej.
Jeden "spojenec" mu ale přece jen zbyl - média. Jako prezident má na čelní stránky celkem snadný přístup. Politiky jako takové řídit nemůže, ale může si budovat silné postavení u veřejnosti. Ostatně i v bulváru platí, že negativní reklama je také reklama. Důležité je, aby se o něm mluvilo a jeho názory rezonovaly éterem. Tomu je třeba přizpůsobit i formu. Je třeba provokovat. Čím skandálnější vyjádření, tím víc se o něm bude mluvit.
Sprostá slova v Hovorech z Lán nebyla žádné přeřeknutí, Zeman sám sdělil, že to měl připravené dopředu. Je jasné, že média si na něčem takovém smlsnou. Ale to Zemana zajímat nemusí, ten neusiluje o přízeň novinářů ale voličů. Nebo spíš té "jeho poloviny", která mu dala hlas. Neustálým přívalem kontroverzí společnost spíš polarizuje než stmelí. Primárně proto potřebuje dokázat svým voličům, že je stále ten "jejich" prezident.
Zeman byl vždy kontroverzní osobnost. Sám ovšem kontroverze záměrně vyvolává. Potřebuje na sebe strhnout pozornost a média mu v tom ochotně asistují, byť mu samy příliš nefandí. Je jasné, že v jeho kritice někdy zamíří vedle, jako třeba v poněkud přehnané reakci na Zemanova slova o inkluzvním vzdělávání. On sám rozhodně není neomylný Bůh, a nějakou omylnost si příliš nepřipouští. Kritika směřuje plynule oběma směry, žádný hon na prezidenta to ale není.
Zkrátka jak se do novin volá, tak se z novin ozývá...
