Mistr Olšer nás oblažil dalším článkem, který nám nedovzdělancům jasně osvětlil, že Stalin vlastně udělal to nejlepší, když se s Hitlerem dohodl. Všechno špatné zavinili Poláci a Ukrajinci. A možná taky trochu Hitler. Bohužel ve svém rozboru poněkud "zapomněl" uvést některé detaily. Například naprosto nepodstatný fakt, že Sovětský svaz už od svého vzniku nijak netajil, že hodlá rozpoutat světovou revoluci, a tudíž jen blázen by se hrnul do spolupráce s ním...
Není důvod popírat, že meziválečné Polsko mělo do demokracie daleko. Poláci neměli rádi Čechy, Rusy ani Židy. S námi se přetahovali o Těšínsko, a prakticky hned po svém vzniku podnikli rozsáhlou ofenzívu s cílem si podrobit co nejvíce ukrajinského území. Tažení pro ně skončilo téměř katastrofou, když ruskou protiofenzívu zastavil až "zázrak na Visle". Paradoxem je, že na ruské porážce měl podíl také jistý J.V. Stalin, který odmítl vyslat Tuchačevskému posily v podobě Buďonného armády...
Stejně tak je pravda, že v Mnichově se spojenci zachovali zbaběle, zastrašeni údajnou silou německé armády, která ještě v žádném případě nebyla na válku připravena - a paradoxně si zabráním Československa výrazně vojensky pomohla. Jenže celá věc má i druhou stranu.
Spolupráci se Sovětským svazem si na západě jen těžko dokázali představit, a měli k tomu dobré důvody. SSSR se opakovaně pokoušel v Evropě rozdmýchat násilnou revoluci - zejména v Německu (povstání Spartakovců, vyhlášení Bavorské republiky rad) a Maďarsku. Není divu, že západ "rudé" považoval za větší hrozbu než "hnědé". Ostatně Výmarská vláda neváhala použít bojůvky Freikorpsu k potlačení rudých povstání.
S Maďarskem a posléze s Maďarskou republikou rad jsme jako Československo vedli na Slovensku otevřenou válku, která skončila až zásahem velmocí. Ostatně vznik Československa byl pevně spojen s bojem proti bolševikům, jelikož právě tím se proslavily naše ruské legie, což výrazně přispělo k našemu mezinárodnímu uznání. Bolševici hodlali šířit teror všude, kde dokázali získat převahu. Těžko se tedy divit, že při volbě mezi Hitlerem a Stalinem dával západ zprvu přednost tomu prvnímu. Nedá se popřít, že v tom byl i jistý kalkul - západ doufal, že Hitler ruský bolševismus rozvrátí.
Rusko rozhodně těžko někoho přesvědčilo o svých mírumilovných úmyslech. Zcela nevyprovokovaně napadlo maličké Finsko a jen ohromná početní převaha mu nakonec zajistila vítězství. Tím Finy doslova nahnalo do Hitlerovy náruče - jejich hlavní cíl byl ve válce získat ztracená území. Také obsazení Pobaltí hovořilo jasně - když si SSSR bude chtít něco vzít, tak si to vezme.
Není proto divu, že Poláci naprosto vehementně odmítali, aby Rusové překročili jejich hranice. Jakmile si pustí Rusko dovnitř, už ho nemusí dostat ven. Bez průchodu Polskem ale nemohl Sovětský svaz proti Hitlerovi nic udělat. Jednání tudíž logicky uvázla na bodu mrazu.
Stalin se Hitlerovy nabídky chopil rovněž z kalkulu - tím vychýlil jeho tažení západním směrem. Věřil, že kapitalisté se vzájemně pobijí do té míry, že Sovětský svaz bude mít otevřenou cestu pro další revoluci. V tomto ohledu byl velmi nepříjemně překvapen. Hitler dosáhl ve Francii bleskového vítězství, takže hrozbu jeho útoku za východ se odvrátit nepodařilo.
Přesto - nebo právě proto - udělal Stalin prakticky vše, aby Hitlera ukonejšil. Poctivě dodržoval dodávky válečného materiálu. Všechny zprávy o hrozícím útoku odmítal jako nepřátelskou propagandu. Oficiální tisk líčil německo-sovětské vztahy v nejlepším světle. Stalin neustále hledal spiknutí ve vlastních řadách, takže rozpoutal masivní čistky, které zdecimovaly velitelský sbor Rudé armády.
Ačkoliv měl od západních spojenců dokonce informace o přesném datu německého útoku, neudělal nic. Poté se úplně sesypal, a zatímco Rudá armáda vyklízela jednu pozici za druhou, Stalin se skrýval na své dače. Jen díky tomu, že jeho nejbližší spolupracovníci v čele s Chruščovem byli příliš zbabělí, aby se ho pokusili sesadit, se udržel u kormidla. A když se situace ne jeho zásluhou stabilizovala, nechal si udělit titul Generalissima a veřejně nechal oslavovat svůj vojenský génius.
Každého ruského zajatce nechal prohlásit za zrádce a po osvobození je zavíral rovnou do gulagů. Stejně tak se krutě mstil Tatarům, kteří bojovali po boku Němců, jelikož ti sověty vášnivě nenáviděli. Ze začátku Ukrajinci rovněž vítali Němce jako osvoboditele od rudého útlaku. Ještě měli v živé paměti hrůzy násilné kolektivizace a hladomor, který následoval. Kdyby nebyl Hitler tak posedlý svou rasovou politikou, mohl mít k dispozici loajální mnohamilionovou armádu, která Stalina nenáviděla k smrti...
Stalin přesvědčil zbytek světa, že hlavní hrozbou je on sám. Těžko tedy mohl žehrat na to, že ho nikdo nemá rád a nemá opravdový zájem s ním spolupracovat. Pakt s Hitlerem byl z jeho strany už jen vykalkulovaný pokus dostat se z bezvýchodné situace, do které se dostal díky své posledlosti revolucí. Ano, Mnichov byl stejně tak vykalkulovaný a nemorální, ale západní velmoci přeci jen nakonec prozřely, že Hitlera bez použití síly nezastaví a nakonec do války s nechutí a váháním napochodovaly. Oproti tomu Stalin se svého paktu držel do poslední chvíle. Ke škodě své, a především ke škodě své země.
