V současné chvíli se to v Evropě sype na všech stranách. Političtí lídři jdou z jednoho summitu do druhého, chvíli se řeší uprchlíci, chvíli Řecko, ale žádná záchrana se na obzoru nerýsuje. Proč to s námi vypadá tak zoufale?
Problém je, že EU je obrovským parníkem, který se sice usilovně snaží proplout bouří, jenže ho řídí 28 různých kormidelníků, přičemž každý by rád plul trochu jiným směrem. Výsledný kurz tak vlastně nevyhovuje nikomu, a když se na obzoru ukáže ledovec, tak do něj loď plnou parou najede, protože kormidelníci se nedokážou shodnout, jestli strhnout řízení na pravobok, levobok, nebo jestli zařadit zpátečku. Kormidelníci pokračují v hádce i poté, co se do lodi dírou valí voda, takže někteří členové posádky začínají mít pocit, že s vlastní menší lodí by se plulo lépe.
Evropa nemá žádný společný plán, nebo vizi, a ani je dost dobře mít nemůže. Na rozdíl od USA ji nedrží pohromadě nějaký ideál sounáležitosti, ale pouze společné pragmatické zájmy jednotlivých hráčů. Jakmile dojde na lámání chleba, každý bude bojovat za sebe, nikoli za nějakou fiktivní Evropu. Ale celá věc má ještě další rovinu.
Ať už si o USA myslíte cokoli, jedno se jim nedá upřít - totiž že spousta Američanů je skutečně hrdá na svou zemi. Onen pověstný "americký sen" dokáže dát jejich společnosti dynamiku, kterou Evropa postrádá. Také obyvatelé Číny mohou cítit hrdost na úspěchy, kterých jejich země dosáhla (bez ohledu na to, za jakou cenu). Nehodlám tvrdit, že tyto země jsou vzor, který bezpodmínečně musíme napodobit, nicméně se zeptám - je Evropa dnes ještě schopná být na něco hrdá?
Vezměte si, jakou loajalitu naši předkové pociťovali k První republice, ačkoliv tehdy život rozhodně nebyl žádná procházka růžovou zahradou. Před Mnichovem byli ochotni jít za republiku umírat. Kdybych dnes řekl, že jsem hrdý na svou zemi, tak budu za obecního blázna. Takové výroky jsou povolené, jen pokud vyhrajeme nějaké sportovní trofeje. Jenže jakmile všichni kolektivně propadneme negativismu, tak se nedočkáme ničeho jiného než negativ.
V nadsázce se dá říct, že Evropa se, pokud jde o historii, především neustále někomu omlouvá. Ukázkově to nyní předvedl papež František v Bolívii. Na talíři máme nacismus, komunismus, kolonialismus, zničení Aztéků... Evropa se nedívá do historie, aby v ní našla posilu, ale vinu, zejména za to, že je ve srovnání s většinou světa bohatá. Za to je třeba se nejvíc stydět. Naše stále ještě celkem prosperující civilizace je důkazem naší "morální zkaženosti". Proto je třeba hlavně nikde moc nešířit nějaké ty naše evropské hodnoty...
Samozřejmě bych se mohl zeptat, jestli Evropa ještě nějaké hodnoty má, a jestli o ně vůbec stojí. Pokud jde o pojmy jako je svoboda nebo zodpovědnost, tak se obávám, že ty už celkem vyšly z módy. Naopak hodnot typu "státe postarej se" máme dostatek. Evropa by ráda konzumovala, ale bohužel jí uniká, že si to může stále méně dovolit. Že ekonomičtí tygři žijí na jiných kontinentech. A že sebevětší přerozdělování dokáže úbytek jejích sil jen oddalovat.
Evropská civilizace dnes v podstatě v nic nevěří, a kvůli tomu je zranitelná. Idea národního státu je pomalu něco neslušného, celoevropské instituce ji ale nedokáží ničím nahradit. Debata o tom, čím je pro nás demokracie důležitá, se většinou vede, jen když dojde k nějaké tragédii - jako byl například nedávno útok na redakci časopisu Charlie Hebdo. Většinu času ale můžeme demokracii vnímat jako něco fádního, co se odehrává kdesi v pozadí, a co nám vlastně nic pořádného nepřináší.
Apatická a demotivovaná společnost je pak snadným cílem pro ty, kteří mají o svých hodnotách naopak jasno až příliš. A tím rozhodně nemám na mysli jen hrozby ze strany radikálního islámu. Ztráta demokratických hodnot může občany nahnat do náruče nejrůznějším populistům, kteří slíbí snadno a zadarmo vyřešit všechny starosti. Je to příležitost pro ty politiky, kteří slíbí vládu pevné ruky, která vnese řád do chaosu demokracie.
Přitom Evropa má pokud jde o hodnoty na čem stavět. Individuální svobody, technologická vyspělost, poctivost, férovost, respekt k sobě i k druhým, o všechny tyto ctnosti by se Evropa mohla opřít, pokud by je dokázala dostat na výsluní. Můžete jistě namítnout, že jsem beznadějný idealista. Na to odpovím, že společnost bez ideálů je odsouzena k úpadku. Bez víry ve vlastní sílu se nemá evropská společnost v krizi o co opřít. A jak už to bohužel v historii chodí, slabí bývají pohlceni silnými...
