Základna taktického letectva Čáslav

Zúčastnila jsem se školní exkurze do vojenské základny. Nebyl to však běžný nudný výlet. Začalo to už tím, že náš autobus měl zpoždění. Do Čáslavi jsme se však šťastně dostali a zastavili jsme u brány. Tedy brány... Byla to stará zrezivělá závora přes silnici. Po pravé i levé straně pole. Párset metrů před sebou jsme viděli stíhačky. Ale nikde nikdo, žádní vojáci, žádný plot. A tak náš průvodce začal zuřivě telefonovat.

Dovolal se a po několika minutách jsme se pohnuli. Autobus vycouval a pokračoval po hlavní silnici, aby v zápětí odbočil. Dostali jsme se mezi oprýskané budovy a jakési tovární haly. Náš postarší průvodce (řekla bych mu přes 70) vystoupil a šel se informovat na cestu nějakých lidí. Autobus se mezitím otočil. Uvnitř vládlo veselí - nestává se často, aby při exkurzi nikdo nevěděl, kudy se dostat k cíli. Průvodce už na nás čekal u silnice. Řidič mu otevřel dveře, ale tak šikovně, že ho jimi málem srazil. Starý muž byl nucen uskočit dozadu, jenže za ním byl metr hluboký příkop, jehož stěna sousedící se silnicí byla betonová. Nic se mu kupodivu nestalo, ale zmateně se rozhlížel a nevěděl, kudy ven. Pokusil se vylézt, avšak nedopadlo to. Tak se rozumě rozhodl a o pár metrů popošel do míst, kde už mu žádný beton nepřekážel.

Dojeli jsme podle instrukcí až do jakési sousední vesničky a opět jsme byli ztraceni. Autobus zastavil u jednoho domu, na jehož zahradě právě nějaká žena ve vytahaném triku věšela prádlo a kolem ní se motaly dvě kočky a pes neznámého původu. Řidič i s průvodcem se jí ptali na cestu. Zajímavé na tom bylo, že přímo před námi byla směrovka s nápisem Letiště.

Konečně jsme dorazili k hlavní bráně. Byli jsme zastaveni a po chvíli k nám nastoupila mladá žena v uniformě, vojanda, jak zaznívalo z autobusu. Oznámila nám, že máme zpoždění, takže nestihneme vše, co bylo v plánu. Prý vynecháme hasiče. Zavedla nás na první místo v areálu.

Stanice biologické ochrany. Kupodivu tam byli dravci - rarozi, sokoli a podobně. Prý aby odháněli ptáky než odstartují stíhačky. Přišlo mi to jako hloupost. Ale jen do té doby než jsem se dozvěděla, že když se letadlo letící rychlostí 900 km/h srazí s ptákem, je to jako náraz 25 tun. Asi to bude důležité oddělení. Přesto si však nedovedu představit, že kdyby přilétli teroristé, tak by se nejprve deset minut zaháněli práci z dráhy...

Poté jsme navštívili letecký simulátor. To byl jedinečný zážitek. Voják sedící v umělém "čumáku" stíhačky letěl a před ním se na plátně zobrazovala krajina. Bylo to jako skutečné, až se člověku místy zamotala hlava.

Nakonec jsme šli do hangáru, kde jsou umístěny stíhačky na kontrolu a drobné opravy. Viděli jsme i gripeny - ne létat, ale překvapila mě jejich velikost. Představovala jsem si je mnohem menší. Někteří se pokoušeli fotit. Bylo jim to zakázáno, ale poté průvodkyně dodala, že fotky jsou na internetu. Fotky předmětů, které jsou přísně tajné. Inu, vynalézaví Češi.

Ačkoliv začátek nebyl zrovna povedený, exkurze se povedla. Dozvěděli jsme se spoustu informací a viděli skutečné stíhačky i sympatické vojáky ochotné zodpovědět veškeré dotazy. Pokud vás zajímají letadla nebo byste se jen rádi dozvěděli něco nového, návštěvu objektu vřele doporučuji. Je to stát ve státě.