Pes a páv

Jednoslabičná povídka Žil byl pes Rex. Byl půl vlk a půl pes a třás se před ním les. Znal ho pták i hmyz. Rex rád pil rum. Vždy, když jej zřel, měl na něj chuť a jal se ho hned pít a pak jen vyl a blil.

V ten den, kdy Rex spal, zas sťat jak dub, šel kol páv. Zvuk chrr, chrr, chrr se nes přes les. Páv stál a juk, juk na psa ze všech stran, lál mu a chtěl mu dát pár ran, by už vstal. A pes spal dál a ze sna se smál.

„Co to je? Ten pes má bdít a ne noc co noc mít flám,“ děl páv a dal si dráp v bok.

„Klid, on si zvyk pít a vždy je jak trám,“ řek mu rys, co tu šel a teď též stál u psa. „Rex je náš pán, ač je furt jak Dán.“

„Čech a je jak Dán,“ prsk páv. „Prý pán. Snad i král, ne? Chlast je hrob. Ty ho máš rád? Či zvěř chce pít?“

„Ne. Jen on.“

„Vím. Znám ho. Slyš, já jsem Don, páv z hor. Jdu sem dát vám sil hnát ho pryč.“

„Don z hor?“ hvízd rys. „Jsi zde znám, jsi pán hor i skal. Já jsem Hop.“

„Je mi ctí. Teď však věc, pro níž jsem šel až k vám. Co s ním? Je to um ho snést – to chrr, chrr zní až ke lnu, co je o pět mil dál.“

„Len?“ ptal se rys.

„Jo, len. To nic. Spíš co s tím psem. Je to děs nad ním stát. A žít s ním? Já bych hned plách.“

„Hnát ho pryč. Jak však? Má dráp jak meč a zub jak nůž.“

„Ty ne? Jsi rys. Já jsem jen páv, a mám svou čest – proč se ho bát? Proč z něj máš strach?“

„Je vrah,“ špit Hop. „Sup jím byl zbit a vlk je kách. A ty se ptáš, proč mám strach? On zná boj a chlast. Nic víc. Vlk ho chtěl hnát, a on ho kous a vlk byl na cár a krev. A též laň slup. Ó, ten je zlý!“

„Fuj, je to lump. Já však mám lest. Nechť sem jde zvěř a i hmyz, ať sem jde vše. Veď je k psu, mám plán.“

„A ty?“ Rys si z těch slov až sed.

„Jdi a veď je.“

Rys Hop vstal a šel. Bral si zvěř po bok, a když šli zpět, byl jich dav. Páv na psa ze stran tu a tam skouk, Rex však dál spal, jen si ze sna brouk.

„Tu jsou,“ děl Hop. „Co dál?“

Páv na ně mrk. Dav měl snad sto hlav.

„Jsem Don a chci vám říct, že ten pes je váš stín. Děs a strach – to je zbraň, co má. Je však sám, vás je víc. A tak dím – do něj, hnát ho, pryč s ním. I brouk má moc a dva víc a pět smí jít i na lva. Tak do něj. Když je cíl, lze za ním jen jít – kdo by couv, je srab. Je vás dost, tak šup, ať už je ten váš Rex fuč!“

Čas tek a výr na to jen hůů. A pak svůj hlas zved rys.

„Hmm, když to řek Don, a on ví, co my ne, má to tak být. Sám mám strach, s ním však ne. Rex je mor – ať jde. Jsem pro.“

„Já též,“ píp kos.

Nad les se vznes roj slov – jo, jo, jo. A než si zlý pes zív, hnal ho dav pryč.