Tuctovka z Once, aneb jak dva chudí muzikanti ke štěstí přišli

Jistě jste téměř všichni zaregistrovali humbuk, který se spustil okolo filmu Once a jeho protagonistů Glena Hansarda a Markéty Irglové díky jejich úspěchu na Oskarech s písní Falling Slowly.

Pro česká média je to vlastenecký zážitek spojitelný s oskarovým oceněním Miloše Formana nebo Svěrákovo Koljy. Pro irskou politickou scénu je to taktéž velký mezník pro zdejší kinematografii. Nutno podotknout, že vítěznou píseň údajně složili dohromady a převážně u nás ve Valašském Meziříčí. Nechci ale rozebírat, která země má právo na větší radost z ocenění. Mnohem zajímavější je vůbec podstata takového prestižního ocenění.

Je třeba rozlišovat film jako takový a vítěznou píseň. To, že Once zvítězil v kategorii nejlepší píseň z něj ještě nedělá vynikající film. Film jako takový je objektivně a suchým kritickým pohledem o „ničem“. Popisuje značně staticky zvláštní vztah dvou lidí, kteří se shodou náhod setkají v Dublinu a začnou spolu „tvořit“ písně. Herci jsou „neherci“ a působí okem drsného kritika až komicky. Dle mého subjektivního pohledu je film sugestivní, emotivní, trochu surreální ale hlavně jde o romantický hudební snímek, který ve vás zanechá určitou stopu melancholie a pár dní si onu melodii pobrukujete. Hudba zde hraje velkou roli a povyšuje atmosféru filmu na n-tou mocninu. Za n si dosaďte vaší momentální náladu a od ní odečtěte váš hudební vkus. Once by si mělo odnést ocenění za vynikající spojení hudby a filmu nikoliv za jednu píseň, která je sice pěkná a melodická, ale za chvilku se značně ohraje (i mně) a to nemluvím o tzv. hudebních „fajnšmekrech“, kteří neskrývají nevolnosti a pohoršení nad touto skladbou :)

Stále se však nemohu zbavit pocitu, že vítězné dvojici byla akademií cena udělena jen proto, aby se v reálném světě plném násilí a terorismu dokončila pěkná pohádka o tom, jak chudá česká přistěhovalkyně a ještě chudší zpěvák z Irska ke štěstí, lásce a Oskarovi přišli. Možná že jde o skvělý marketingový tah a pro pochroumanou pověst Oskarů to bude dobré PíáR. Mnohokrát bylo zmiňováno, že film není dokument a že příběh dvou protagonistů ve filmu je sice mírně podobný jejich reálnému vztahu, ale je vymyšlený. I přesto mnoho lidí film nadchl svou jednoduchostí, přímočarostí a mnoho lidí CHCE věřit tomu, že příběh je reálný a film je odrazem jedné pěkné romance a lásky, díky které vznikla vítězná píseň. Navíc projev vítězné dvojce mnoho zahraničních médií glosuje jako jeden z nejhezčích projevů tohoto večera. viz. např. zde

Píseň možná vznikla v zamilovaném opojení Markéty a Glena, ale to dle mého ještě neznamená, že by si za tuto jejich hereckou "ex-realityshow" zasloužili Oskara. To že byli nominováni do prestižního hudebního udílení cen Grammy pro mnohé o jejich hudebních kvalitách vypovídá mnohem více (i přesto, že nakonec nevyhráli). Dle ceny jako takové a ohlasů medií je ale patrné, že ještě dokážeme hodnotit pocitově a srdcem, nikoliv pouze racionálně a mozkem. (Sám jsem byl rád, že jsem při zkouknutí filmu svůj filmový kritický mozek na chvíli vypnul).

V rozhovoru před udílením Grammy a Oskarů Markéta Irglová prozradila, že pokud by si mohla vybrat, mnohem raději by dostala Oskara místo Grammy. Oskar je mnohem prestižnější ocenění a díky němu se jistě dostane písni a výherní dvojici mnohem většího mediálního zájmu. Má to však Glen a Markéta za potřebí? Nezničí to nadobro kouzlo jejich drobátko naivní, jednoduché, avšak velmi emotivní a sugestivní tvořivosti? Nezkazí je peníze, úspěch a sláva? A co na to Jan Tleskač?