Tolstoj, Mao a obhajoba Vysoké školy života

Ať už se jedná o otázky ekonomické, geopolitické, sociální nebo jiné jim obdobné, všimneme si, že v rámci názorových střetů se v českém prostředí opakuje zkratka VSŽ, tedy Vysoká škola života. Tolstoj i Mao by k tomu měli co říct.

Vratmě se ale nejdřív k nálepce samotné. Většinou je to tak, že ji adresuje jedna společenská vrstva té druhé. Zpravidla se k tomu uchyluje ta, která se cítí morálně a intelektuálně nadřazená. Diskuze se z mé empirické zkušenosti většinou stáčí k výkřikům a skupinovým pohrdáním jedné či druhé skupiny.

Při pohledu z odstupu si lze všimnout, že se jedná o problematiku poznávání pravdy a utváření modelů světa. Vrstva, která má tendenci používat tuhle nálepku, pracuje s modelem světa formální logiky, kde je pravda jasná a dá se vyabstrahovat. V tomto modelu světa se x=x, y=y a vše existuje to samo o sobě bez ohledu na pozorovatele a prostředí. Jinými slovy „balík kapesníků“ je „balíkem kapesníků“ za všech okolností a to i bez lidské přítomnosti. Ve světě, kde se takto přemýšlí, je v ideálním případě vysokoškolský diplom důkazem, že máme dostatečné dovednosti na to, abychom všechny fenomény přesně rozpoznali, pojmenovali je, popsali jejich vlastnosti a byli schopni nabídnout absolutní řešení. Právě tato domnělá absolutní platnost bývá důvodem k pohrdání těmi, kteří se s tímto východiskem neztotožňují. V každém případě to všechno vychází z předpokladu, že takový postup je pevně daný.

Pokud se podíváme za hranice tradic našeho myšlení, narazíme na příklad dvou již výše zmíněných velkých osobností, kteří nabízí jiné modely. Velmi zjednodušeně se dá konstatovat, že jeden se více opírá o víru a druhý o praktický svět, přesto se domnívám, že i když by se na mnohém neshodli, oba by měli pro takzvanou VSŽ pochopení a obhajovali by ji. Jedním je Lev Nikolajevič Tolstoj a druhým je Mao Ce-tung.

To, co cítíme z postavy Levina v Anně Karenině či z otce Sergeje ve stejnojmenném díle se nám naplno potvrzuje v Tolstého díle Vyznání. V něm píše o svém návratu k pravoslavné tradici a k lidu. Popisuje v něm svůj příběh zhruba takto. Poté, co odešel z pravoslavného prostředí, studoval filozofii a exaktní vědy, byl uznávaným spisovatelem a intelektuálem, založil rodinu a stal se manželem i otcem, přesto stále čelil vnitřní krizi a myšlenkám na sebevraždu. Ty pramenily z toho, že přes všechny nabyté znalosti a všechny intelektuálské diskuze nedokázal nálezt smysl těch nejzákladnějších věcí jako je život a smrt. Jak můžeme vidět v pasážích ve Vyznání níže, Tolstoj pomalu došel k tomu, že musí opustit svět, kde lze vše atomizovat, dát do kategorií a pospat rovnicí x=x. Sice tímto způsobem získává nové a nové znalosti, ale ne svou odpověď.

Jsou to všechno slova bez významu, neboť v nekonečnu není nic jednoduché ani komplexní, není před a po, ani lepší a horší. (Tolstoy, 2006:28)

Jedná se o stejnou chybu: vývoj a dokonalost nemohou mít v nekonečnu ani smysl, ani cíl a co se týče mé otázky, tak není odpověď. (tamtéž, 36)

Naopak se mu zdá, že tuhle odpověď znají zvířata a znají ji i masy nevzdělaných. Nedokážou ji vyslovit slovy či pospat racionální myslí, ale cítí ji, žijí ji a proto nepochybují o své existenci. Jediní, kdo jsou totiž podle něj odtrženi od přirozenosti, jsou Evropané.

Kozy, zajíci a vlci jsou stvořeni k tomu, aby jedli, rozmnožovali se a krmili své rodiny. Jsem si jistý, že když to dělají, že jsou štastní a jejich život je smysluplný. (tamtéž, 69)

Konec konců, naše moudrost, nehledě na to, že je nepopiratelná, nám nedává porozumět smyslu života. Přesto všechny ty miliony, které tvoří lidstvo, dokáží žít, aniž by o smyslu života pochybovali. (tamtéž, 50)

Podíval jsem se na všechny ty obrovské masy prostých a nevzdělaných lidí bez bohatství, které žili a stále žijí, a uviděl jsem něco jiného… odpověděly tu otázku s nezvyklou jasností… dokázali vysvětlit veškeré konání ve svém životě, to včetně smrti. (tamtéž, 53)

Tohle poznání pravdy, které se vymyká formální logice může být podle Tolstého nalezeno jen účastí na životě, žitím v souladu s přirozeným určením a v komunitě. To náš přivádí k tomu, že Tolstého pravda není subjektivně idealistická, ale prostupuje život jako celek.

Uvědomil jsem si, že pokud chci porozumět životu a jeho smyslu, musím žít skutečný život a ne život parazitů. (tamtéž, 71)

Řekl jsem si, že náboženská pravda nemůže být nabyta jedním samotným člověkem, ale vyjeví se společenství propojenému v lásce. (tamtéž, 81)

Klíčovým pro tento model světa je, že nic nemá smysl a neexistuje samo o sobě, ale je součástí širokého a nekonečného komplexu. Pochopení existence a smyslu se dá jen skrze život samotný, v němž jsme sami součástí tohoto komplexu a následujeme jeho přirozený rytmus. Jakmile se z něho oddělíme, abychom ho uchopovali myslí, ztratíme se.

Obdobné pojetí, které však nekrystalizuje v náboženské víře, nýbrž se ve 20. století spojuje s marxismem, nalezneme v čtyřslabičném čínském spojení š’-š’ čchiou š’(实事求是). To by se dalo pro účely tohoto textu přeložit jako dosahování pravdy z faktů. Jeho první výskyty nalezneme v historiografické knize Chan-šu, která se datuje do začátku druhého století našeho letopočtu. Tento výskyt je třeba vnímat v kontextu, kdy poté, co první císař dynastie Čchin (221-207 př. n. l.) pálil klasické knihy a za následující dynastie Chan (206 př. n. l.-220 n.l.) se vycházelo z namemorovaných textů či nepřesných opisů. Ty už se ale vykládaly v jiném myšlenkovém rámci, než v jakém vznikaly originály. V Chan-šu se toho čtyřslabičné spojení objevuje v popisu císařova syna Liou De. Ten získával od lidí původní verze významných klasických textů předcházejících vznikem výše uvedené pálení knih a tyto originály pak opisoval, u čehož dbal na správnost a přesnost opisu. Snažil se o to, aby se při hledání pravdy vycházelo z originálních (nikoliv předaných) textů, a pracovalo se tak s původními fakty.

Později se spojení ustálilo v čínském jazyce a používá se dodnes k popisu analogického přístupu při poznávání pravdy. Ta musí být nacházena v kontextu a zákonitostech daného zkoumaného jevu. Jinými slovy chceme-li pochopit chování ryb, nemůžeme je zkoumat ze vzduchu, ale ve vodě. V kontextu moderní doby nacházíme toto spojení v citátech Mao Ce-tunga, který připomíná jeho důležitost a význam. Současně je přesvědčený, že správný člen komunistické strany, by se tohoto postupu měl držet.

Člen komunistické strany by měl dosahovat pravdy z faktů a měl by být vzorem v širokém rozhledu. Teprve když se dosahuje pravda z faktů, je možné dokončovat úkoly. (Mao, 1938)

„Fakta“ (实事 š’-š’) označují všechny objektivně existující věci. „Pravda“ (是 š´) označuje jejich vnitřní souvislosti/provázanosti, neboli zákonitosti. „Dosahovat“ (求 čchiou) znamená, že je máme zkoumat. (Mao, 1941)

V první řadě se jedná o to, že pravda není ustálená a je třeba o ni usilovat stále znovu a dokola. Zkoumat se musí „v terénu“, v konkrétním kontextu a v prostředí, ve kterém daný objekt existuje. Nelze na něj nahlížet zvenku.

V tomto bodě je dobré si připomenout kampaň vysílání mladých intelektuálů na venkov (上山下乡运动 šang-šan sia-siang jün-tung). Doslova hnutí stoupání do hor a sestupování do vesnic. Označujeme takto vysílání mladých městských intelektuálů na venkov v 60. a 70. letech. Tam měli pracovat bok po boku s tamními lidmi. Důvodů pro jejich vyslání byl bezpočet od rozptýlení rudých gardistů, dočasné řešení nezaměstnanosti ve městech až po posílení pracovních sil na venkově. Nicméně je vhodné si uvědomit, že s ohledem na výše popsanou metodu bádání, jsou to právě venkovani, kteří získávají moudrost praktickým životem a přímým stykem s věcmi v konkrétních souvislostech. Intelektuálové proto napodobovámím jejich způsobu života mohou uchopit svět z pespektivy, které by se jim ve městech a na univerzitách dostávalo jen těžko.

Ostatně i současný generální tajemník ÚV KS Číny, Si Ťin-pching, vzpomíná na svou účast v této kampani takto:

7 let tvrdého života v rámci vyslání na venkov pro mě bylo velkým cvičením. Nejvíce mě to obohatilo ve dvou věcech. Zaprvé jsem byl nucen pochopit co je to realita, co znamená „dosahování pravdy z faktů“ a co označujeme pojmem masy. Z toho těžím po celý život. Zadruhé se tam vypěstovala má sebedůvěra. (Xi, 2022)

Není tedy náhoda, že nálepka VSŽ se pojí nejčastěji s lidmi, kteří by mohli být označení právě jako masy. Stejně tak dává smysl, že jimi tušená pravda se jen těžko dá cele pojmenovat a vyslovit, protože v tom okamžiku by se dopouštěli stejného postupu jako zastánci absolutní logiky, a tak by se od svého tušení vzdalovaly. Uživatelé této nálepky pomyslně vykazují „absolventy VSŽ“ mimo dialog a bohužel si takto uzavírají možnost překročit práh svého pečlivě střeženého uvažování v rámci formální logiky, kde je všechno jasně a přehledně uspořádané. Tím si ale uzavírají cestu k širšímu poznání, kterou nabízí světy (Tolstého) pravoslavné či čínské tradice. V těch je vše provázané, podléhá nekonečné proměně, existuje jen dočasně v konkrétním kontextu a dá se pochopit jen skrze život. Současně i zástupci takzvaných mas by profitovali z toho, kdyby s touto zkušeností pracovali vědomě a využívali ji k většímu prospěchu. Tato metoda, kterou v českém prostředí nazýváme nazýváme jako Vysoká škola života, má v našem kulturním okruhu veliký neprobádaný prostor a potenciál k rozvoji, Každopádně by ale bylo vhodné ji nejdříve alespoň ve společnosti akceptovat jako legitimní. Domnívám se, že právě s tímhle nám může pomoci, jak větší propojenost napříč společenskými vrstvami, tak mezikulturní dialog a otevřená mysl, a to obzvláště v rámci rodícího se multipolárního světa.

Zdroje citací:

TOLSTOY, Leo. A Confession. Translated by Aylmer Maude. Dover Publications, 2006. ISBN 978-0486438511.​

《习近平的七年知青岁月》--专题报道--人民网

北京交通大学国际合作交流处

毛泽东为什么能提出“实事求是“