Dnešním blogem uzavírám trilogii článků na téma země, voda, vzduch. Možná bylo až příliš smělé pokusit se sepsat tři tak rozličné světy v krátkých článcích, ale i při jejich opakovaném čtení v nich nacházím přesně to, co považuji za důležité. Název posledního článku vyjadřuje můj osobní pocit, který ve mně evokuje každý pohled směrem k nebi. Svoboda pohybu, euforie z neomezeného prostoru, endorfin, jenž doprovází každý návrat zpátky na pevnou zemi.
Vzduch je všude kolem nás. Je samozřejmou součástí okolního prostředí a jako zázrakem obsahuje přesně to, co lidské tělo pro život nezbytně potřebuje. Na rozdíl od země nebo vody jej nevidíme a většinou ani necítíme, takže jeho přítomnosti věnujeme jen velmi malou pozornost. Vzácným se pro nás stává až tehdy, pokud jej máme akutní nedostatek. Bát se jej začínáme teprve když ukáže svou sílu jako vichřice nebo tornádo.
Pokuste se jej na chvíli vnímat jako hmotu, ve které se pohybujete. Uvědomte si jeho přítomnost. Vždyť ve vzduchu jsme schopni plavat stejně jako ve vodě. Teplé proudy nás mohou vynést vysoko nad okolní krajinu, a to bez jakéhokoliv přídavného pohonu. Tisíce let jej využíváme jako hnací sílu a s využitím moderní techniky se v něm můžeme rychle přesouvat z kontinentu na kontinent. Nezaslouží si tedy přece jen více naší pozornosti?
Vzduch je často považován za nejriskantnější prostředí, ve kterém se teprve učíme pohybovat. Neodpouští žádné chyby a ty vzniklé velmi přísně trestá. Na druhou stranu, veškerá rizika pohybu nad zemí souvisí pouze s jediným faktorem, kterým je zemská gravitace. Můžeme bez problémů dýchat, naše tělo neprochází žádnými výraznými fyzickými změnami a jediné, co vlastně nesmíme, je spadnout. Vzduch nás učí schopnosti rychle a správně se rozhodovat, analyzovat během několika vteřin a obratem řešit vniklé závady nebo komplikace. Nutí nás k odpovědnosti, ale zároveň dává pocit volnosti a neuvěřitelné svobody.
Je úplně jedno, jakou formu návštěvy zvolíte. Ať už se budete nad krajinou tiše vznášet horkovzdušným balónem, burácet v tryskovém letadle nebo k zemi padat volným pádem jen s kusem látky v batohu, vzduch Vás vždy učaruje. Právě stálá přítomnost rizika pádu Vám připomene vlastní pomíjivost a bezvýznamnost některých problémů. Ne nadarmo se říká, že jen parašutista ví, proč si ptáci zpívají. Zjistěte to také :-)
Tímto článkem končí úvaha nad zemí, vodou a vzduchem na blogu iDnes, ale pro mě osobně vše teprve začíná. Posledních deset let mi jasně ukázalo, kde se cítím být šťastný a kam mě moje myšlenky táhnou. Zároveň cítím intenzivní touhu tyto pocity sdílet, a i proto vznikl projekt s názvem Adrex.com. Pokud Vás myšlenky v krátkosti sepsané na iDnesu zaujaly, sledujte jejich pokračování na nově připravovaných stránkách Adrex.com nebo navštivte facebookový profil tohoto projektu na adrese www.facebook.com/Adrexcz Krásný den :-)
