Pojmy jako špatná nálada, skepse, rozladěnost nebo zklamání jsou slyšet na každém kroku. Možná je to blížící se zimou, možná kratšími dny, možná už se naříkání stává národní tradicí. Zvykli jsme si hlasitě hřímat, jak chceme volit, rozhodovat a spolupodílet se na vedení země, ale jakmile tu možnost máme, povinnosti a odpovědnost s tím související nám příliš nevoní.
Brečet jsme se naučili za minulého režimu. Třeba že nemůžeme cestovat. Kdo ale po revoluci čekal velký exodus Čechů do všech koutů světa, mýlil se. Ano, ta aktivnější část populace samozřejmě vycestovala kam je srdce táhlo a peněženky pustily, ale větší část obyvatel se nakonec přiklonila k známému pořekadlu „Všude dobře, doma nejlíp“. Budiž, nemá význam někoho nutit nebo přemlouvat k cestování, i když právě poznávání jiných kultur rozšiřuje všeobecný přehled a často mění životní postoje. Ale nechme cestování.
Chtěli jsme volit. Toužili jsme rozhodovat o vlastních osudech a o představitelích, kteří naši zemi povedou zaručeně správným směrem. Jenže volit znamená ráno vstát, dojít nebo dojet do volební místnosti, vhodit hlas do urny, ale hlavně přemýšlet a zajímat se o dění kolem sebe. Jen těžko se rozhoduje na základě televizních debat a novinových článků, které nám jak na stříbrném podnosu přináší „hotové“ názory. A přemýšlet občas bolí. Navíc za vlastní rozhodnutí pak neseme odpovědnost, což ve výsledku zmenšuje prostor pro stížnosti. Zkrátka volby jsou opruz a je o dost jednodušší počkat na výsledek a ten pak u piva důkladně poplivat. K volbám stejně nemá smysl chodit, protože to nic nezmění.
Na co ale rozhodně nerezignujeme, je výběr hlavy státu! Ta nás reprezentuje ve světě a má nadhled nad běžným politickým hašteřením. Tady je potřeba zmobilizovat národ a vybrat opravdu silného a důvěryhodného kandidáta. Jenže jak? Zase ty povinnosti. Přemýšlet o kandidátech, sledovat politické debaty, podepisovat nějaké petice nebo cáry papíru. Příliš složité. Ať to udělají jiní, pracovitější, mladší, študovaní,… Pak nám je ale představen výčet kandidátů a k našemu překvapení tam jsou jen jména, která nechceme. Hrůza! Kdo to udělal, kdo je pane Bože vybíral? A jak z nich mám asi vybrat já? Následuje deprese a rezignace na politické dění. Proč se zajímat o něco, co nemám šanci ovlivnit. Uvidíme, děj se vůle boží. Chleba stejně nebude levnější.
Ale proč by vlastně nemohl být chleba levnější? Vždyť to není tak dávno, co stál chleba pár korun? A rohlík jen pár haléřů? Navíc jsme si neměli co závidět, protože všichni kupovali to samé. Nezaměstnanost? Neexistovala. Léky zadarmo, školy zadarmo, do důchodu o dost dřív a se zajímavější penzí. Žádní viditelní tuneláři, lumpové a zloději. A těch pár papalášů nahoře? Ty přece nikoho nezajímají. Rozhodnuto. Točíme doleva, respektive točíme zpátky. Kruh se pomalu ale jistě uzavírá a my máme znovu šanci začít brečet nad nesplněnými cestovatelskými sny a nedostatkem svobody.
Pakliže přistoupíme na teorii věčně se opakujícího kruhu, nemá význam spekulovat, zda je současný vývoj v České republice správný či nikoliv. Je to pro náš národ přirozené. Otázkou ale zůstává, jak hluboko do historie se hodláme vracet a co všechno jsme ochotni obětovat.
Přestaňte brečet, buďte zodpovědní a začněte makat !!!
Naučili jsme se čekat na řešení, nikoliv řešit. Pláč ani skepse ještě nikomu nic nepřinesla. Jediným řešením je převzetí odpovědnosti za svůj život, za svoje postavení, za úspěchy i nezdary. Za to, jak se Vám daří či nedaří si můžete sami. Pokud máte všechny končetiny a netrpíte nevyléčitelnou nemocí, pak není sebemenší důvod Vás litovat ani podporovat. Nemůžete sehnat práci ve svém kraji? Přestěhujte se! Nevycházíte s penězi? Najděte si druhou práci! Nemůžete pracovat, protože máte malé dítě? Hlídejte děti sousedům! Nehledejte důvody, proč se Vám nedaří, ale hledejte cesty, jak tuto situaci vyřešit. A pokud ji řešit nehodláte, tak prosím nekomentujte dění ve svém okolí. Zbytečně nám tím kazíte náladu!
