Představte si...

Představte si 17.listopad 2013. Jste životem unavený a ostřílený senior, který ve svém rodném městě, Ustí nad Labem, rekapituluje svůj pohnutý život. Rekapituluje všechny ty roky, které věnoval boji proti něčemu, co považoval za nemorální a neakceptovatelné. Boji s něčím, co mu znemožňovalo žít a fungovat v místě, které se postupně měnilo z domova na vězení. Nejdříve Vás propustili z práce, pak přišly na řadu děti a jejich ztracené plány se studiem na vysoké škole. Následovala práce Vaší ženy a nakonec první výslech. Pak druhý, třetí a nakonec obvinění z až směšně znějícího trestného činu. To všechno v tak rychlém časovém sledu, že jste nestačili poznat, že jen ten správný čas na útěk. Odbručeli jste si pár let v kriminálu, ztratili ideály, rodinu…ztratili jste zkrátka několik let svého života. A potom, po všech těchto útrapách, světlo na konci tunelu. Disident za mikrofonem na Václavském náměstí. Davy lidí, kterým stejně jako Vám, došla trpělivost a již nedokázali mlčet. Konečně revoluce, i když jen sametová…

Následovalo několik let velkých ideálů a očekávání. Čekali jste potrestání viníků, odškodnění nebo jen uznání, které by Vám pomohlo vrátit Vašemu životu smysl a prestiž, o kterou Vás předchozí režim systematicky připravil. Jenže čekání je příliš dlouhé a nic konkrétního na obzoru. Druhý kanál veřejnoprávní televize vysílá jeden dokument za druhým a po jejich shlédnutí se cítíte skoro jako hrdina. Jenže první program Vás vrací zpátky do reality. Strana se stejným názvem, jako ta co Vás téměř zlikvidovala, figuruje v dalších a dalších volbách a vykřikuje své ze zákona nelegální názory v politických debatách. Uklidňuje Vás jen nekompromisní postoj všech politických stran napříč politickým spektrem, které hrdě odmítají jakoukoliv spolupráci. Ale kde jsou všichni ti bachaři, STBáci, agenti a udavači. Byl někdo potrestán? A jak je možné, že někdo Vám tak dobře známý, proti komu by jste okamžitě přinesli hromadu důkazů, vesele podniká, ordinuje, vyšetřuje nebo dokonce dál soudí? Ale budiž, jsme demokraté, kdo po tobě kamenem…

Uběhlo dlouhých dvacet let. Většina ideálů z Vás již stačila vyprchat. Ale Váš boj nebyl marný. Lidé mohou cestovat, podnikat, země vzkvétá a konečně je zpátky v Evropě, odkud ji komunisté násilně vyrvali. Rozhodnutí tehdy nemlčet a bojovat mělo svůj smysl. Přestáváte sledovat politiku, stárnete, jste vyrovnaní a smíření se svým osudem…

A pak se konečně dočkáte. V poštovní schránce na ústeckém sídlišti najdete pozvánku na předání medaile za hrdinný boj proti totalitnímu režimu. Zaleje Vás opojný pocit uznání. Nezapomněli… Blíží se slavné výročí, 17listopad. Rychle do gala. Nejlepší oblek, perfektně vyžehlená košile…dnes je Váš velký den. Slavnostní ceremoniál začíná a ocenění přichází předat sám hejtman Ústeckého kraje, pan Oldřich Bubeníček z Komunistické Strany Čech a Moravy. Představte si…vlastně si radši nic nepřestavujte…

Toto je bohužel realita dnešní doby. Paradox, který snad nemá ve světě obdobu. Stejný název, stejná rétorika, často i stejní lidé…  Jak by jste se asi cítili? Jak by Vám bylo po těle, kdyby se Ti, kteří Vás věznili, mučili a psychicky týrali, znovu vraceli ke kormidlu vlasti, pro kterou jste v životě tolik obětovali? Proč na jedné straně oslavujeme disidenty, ulicím dáváme jména politických vězňů, sledujeme dokumenty o zvěrstvech komunistického režimu, když následně umožníme jejich návrat do veřejného života. Ano, máme svobodné volby, ale prostor jim dáváme my všichni. Naši zákonodárci, soudci a samozřejmě i voliči, kteří rychle zapomněli… Nebo neměli na co zapomínat, protože nic neudělali. Tehdy ani nyní.