Žiju, ale na Facebook už to nedám

V USA ale i jinde na světě se zvedla masivní vlna odporu proti novým pravidlům kontroly na letištích. Je zajímavé, že lidé, kteří považují screening za zásah do osobní svobody, se shromažďují v takzvaných skupinách na Facebooku. Zřejmě paradox doby.

Jiní lidé se zase vyznačují tím, že svými texty a politickou angažovaností například bojují za svobodu občanů. A světe div se. Používají k tomu zejména spamy na sociální síti Facebook. Také zřejmě paradox doby.

Bývaly doby, a nejsou příliš dávné, kdy jsem i já propadl kouzlu Facebooku. Psal jsem na něj kde jakou hovadinu a anoncoval jsem tam své delší slátaniny třeba na tomhle blogu. Semtam jsem se pochlubil i nějakou fotkou, ale už mě to nebaví. Začínám mít čím dál silnější pocit, že mě Facebook svazuje a přivazuje a stále si o mě cosi zjišťuje.

Nevadí mi screening na letišti. Před hezkou policistkou z letištního personálu se klidně svléknu i do naha. Ale budu mít situaci pod kontrolou. Když lezu do letadla, lezu tam s tím, že se chci přepravit z bodu A do bodu B a případně i C. A v té souvislosti mě svým způsobem uklidňuje i screening. Cítím se tak nějak lehce a získávám pocit, že spadne-li či ztroskotá mé letadlo, bude to jenom díky technické závadě a nebo nedbalosti pilotů. Před kdejakým jiným idiotem by mě screeningová sranda mohla ochránit.

A pokud jde o sociální komunikaci, tak jsem otevřený. A tak jsem připraven si mailovat, posílat si fotky, občas si i k nějakému kecálkovi typu icq nebo skype sednu, rád používám telefon na telefonování, občas vydržím i esemesky, ale s Facebookem si dávám pauzu. Je mi tak nějak lehčeji.

Jo a na otázku co právě dělám, klidně odpovím. Žiju. Ale na Facebook už to fakt nedám.