Už rozpletly mraky měsíc?

Měla to být tenkrát svatba. Ale někdo zemřel. A nebyl to jen tak někdo. A tak se ta svatba na poslední chvíli zrušila. Něco se však už zrušit nedalo. A tak spolu strávili noc v objednaném hotelovém pokoji. Stále dokola jim hrála do uší i srdcí píseň Evy Olmerové a oni čekali tiše.

Imrich Lencz

"Čekej tiše až mraky měsíc rozpletou. Pak se dej na cestu známou, staletou. Najdi si zem kam stopy lidí nevedou. Kam dojdou jen ti, kteří štěstí dát dovedou."

Nejen oni si tenkrát všimli, že měsíc je vlastně strašně zamotaný a zacuchaný. Nezbývalo jim nic jiného, než poprosit mraky. A teprve potom se spolu vydali na cestu. Pomaloučku po ní spolu kráčeli a byly to právě jejich stopy, které se v písku objevovaly jako první. Hledali společně štěstí.

"Tam mě hledej až den ráno zrůžoví. Tam je cíl a nikdo víc ti nepoví. Svět chci ti dát. Nenech mě stát tak bezradnou. Navíc hvězdy, které ti svítí, ty nespadnou."

A potom zjistili, že jsou si navzájem štěstím. Nikdo jiný tam nebyl a oni byli a žili jeden pro druhého. Ona si položila hlavu na jeho rameno. A on jí objal. A potom jen mlčky pozorovali nepadající hvězdy.

"Usínej a zvony zlacené zazvoní a ty to víš. Usínej a neříkej, že ne. Neříkej, že netrefíš."

S opojným vědomím toho, že se mají ke komu schoulit, usínali. Těšili se jeden na druhého a těšili se ze sebe navzájem. Vnímali vzájemně svůj dech a tlukot srdcí.

"Usni tiše až mraky měsíc rozpletou. Pak se dej na cestu známou, staletou. Najdi si zem, kde stopy lidí nejsou znát. Kam dojdou jen ti, kteří štěstí dovedou dát."

A mají to tak dodnes. Tiše čekají a těší se. Vždy je na koho se těšit a vždy je na koho čekat. V klidu. Potichu. Rozdávat si vzájemně štěstí je smyslem života.