Trošku větší nos a váha motýlí

Mám rád, když se ženy svlékají. Rád jim v tom pomáhám. A mám rád i to, když se ženy oblékají. Představuji si přitom totiž, že jim pomáhám se svlékáním. A klidně můžou na sebe navlékat bílou halenu tak, jako v jedné písni od Petra Nováka.

shapesofgray.com

"Trošku větší nos a váha motýlí. Trošku bezbranná v kraji sousedním. Jen čaj páteční ji trochu rozptýlil. Pak jen internát, dlouhé spousty dní."

Už když mi bylo náct, jsem se kolem sebe díval. A kromě mraků, stromů, vody a hub jsem si nemohl nevšimnout dívek. Měli něco, co jsem neměl já. A hrozně jsem si přál, to získat. U toho lesa a té vody vedle těch hub a pod těmi mraky jsem ji potkal. Měla na sobě bílou halenku a já se na ní znovu a znovu těšil. A jednou přišlo to, co přijít muselo. Pomohl jsem jí tu bílou halenku svléknout.

"Všichni vzpomenou na holku s bílou halenou. Každý rád ji viděl tančit, celou se smát s bílou halenou a s tváří sluncem spálenou v jednom šťastném létě s klukem, co s ní byl rád."

Přál jsem si, aby to léto nikdy neskončilo. Tančili jsme jen tak u kytar a ohně a jedli něco strašně nezdravého. Ale všechno bylo fajn. Nemysleli jsme na nic jiného než jeden na druhého. Neznali jsme hodiny a zapomínali na čas. Byl srpen a bílá halenka byla s námi.

"Chatu blízko měl, pak vez jí na ranní. Její drsnou dlaň nazval svátostí. Snad ji vážně chtěl na víc než na hraní. Snad vážně zanechal městských známostí."

Když skončilo léto, jezdil jsem tam už jen na víkendy. Hledal jsem jí, ale nebyla tam. Nevím jestli odjela a nebo byla pouze součástí toho léta. Ale kousek bílé halenky jsem našel někde ve větvích.

"Všichni vzpomenou na holku s bílou halenou. Každý rád ji viděl tančit, celou se smát s bílou halenou a s tváří sluncem spálenou v jednom šťastném létě s klukem, co s ní byl rád."

Už bylo sychravo a teprve tehdy jsem si uvědomil, že je čas na to, vzpomenout si, že existuje i čas. Vrátil jsem se. A potom jsem se zase vydal na cestu a potkával jsem spoustu jiných halenek. Žádná z nich už nebyla bílá.

"Dlouho nepřijel a snad byl líný psát. Když se objevil nebyl vůbec sám. Jela navždy zpět a ty se můžeš ptát. Jak to, že vlastně já tenhle příběh znám. Že ten příběh znám. Takhle zblízka znám."

Nedávno jsem jí skutečně zase potkal. Byla jen tak v plavkách. A já jsem si s ní povídal a zkoumal kolik času uplynulo a jak daleko od sebe jsme byli. Podvečer začalo být chladno a já jsem jí pomohl obléknout se. Měla na sobě bílou halenku. A tak jsme šli domů. Každý jinam.