Tou modravou dálkou

Byl námořníkem, zlatokopem na Aljašce, tulákem i spisovatelem. A byl zároveň Martinem Edenem i Jackem Londonem a Petr Rezek o něm kdysi zpíval jako o tulákovi po hvězdách.

Chalupa Jacka Londona - Martina Edena

"Tou modravou dálkou i já jsem chtěl plouti, s větrem se rvát co spí si na vlnách. A ze všech jmen co četl jsem v knížkách, já jsem si říkal tulák po hvězdách."

Kluci i holky mají sny. A v těch snech jsou sami sebou. A k těm snům by rádi dopluli. Buď jako námořníci, nebo jako princezny. Jako dobyvatelé a nebo jako dobývané a zachráněné. A tak sní a dívají se přitom na noční oblohu.

"I já mám listy stokrát přečtené a místy máme dnes hřbety odřené. Protože jsem všech snů nedosáh´, stále se toulám po hvězdách."

Když je klukům a holkám tak nějak víc a lidé kolem jim říkají teto a strejdo, začínají rekapitulovat. Kde jsou ty sny? Jakto, že nejsem pořád ještě princeznou? Kde je ta moje loď a kdy vypluje a vypluje vůbec? Proč už nejsem dobývána? Proč už nejsem dobyvatelem? Proč se nedíváme na noční oblohu?

"Tak dál spolu to táhnem, já a ten snílek, co našel si úkryt v mých myšlenkách. A když přijde chvíle, že bych měl se tvářit moudře, tak představím sebe, jsem tulák po hvězdách."

Je nás dva. Jeden venku a jeden uvnitř. Ten venku je tím, koho zná skoro každý a ten uvnitř se občas schovává i před tím venku. Někdy by si to měli prohodit. A také to občas dělají a nějaký jiný nebo jiná uvnitř to ví. Setkávání těch uvnitř navzájem je štěstí. A nejen při pohledu na noční oblohu.

"Pak že čas i kámen ohladí. Neříkám, že mi to nevadí. Protože jsem všech snů nedosáh´, budu se dál toulat po hvězdách."

A někdo je navzdory tomu všemu jeden. Neví , že je dva. A nebo to ví a toho uvnitř schválně zamyká. Ten uvnitř se brání a způsobuje bolest tomu venku. Čas není lék. Nikdy. Ten uvnitř je silnější. Pokud ho ven alespoň na chvilku ten venku nepustí, prohraje definitivně. A nepomůže mu ani pohled na noční oblohu.

"Modravou dálkou i já jsem chtěl plouti. S větrem se rvát, co spí si na vlnách. A za všech jmen co četl jsem v knížkách, já jsem si říkal tulák po hvězdách."

Každý je dva. A dva potřebují jiné dva. Bez zámků a všichni dohromady. Život ve dvou je životem ve čtyřech. A v takových správných čtyřech je snadnější i pohled na noční oblohu.

A teprve potom uvidíme malou princeznu i malého prince. Liška už čeká.