Televize poráží ostatní náboženství

Všechny organizované náboženské skupiny nedokáží čelit mederním médiím. Snižuje se jim proto počet členů i sympatizantů a jejich vliv se snižuje.

Ve středověku bylo náboženství médiem. Byl to pro většinu lidí prostředek k získání majetku, postavení, ale i nástroj propagandy, vlivu a nositel zábavy a her. Postupem času se lidé začali obracet k jiným sdělovacím prostředkům a ač má dnes podstatný vliv i internet, fenoménem je rozhodně televize.
V televizi se tak jako dříve dozvíte o tom co se skutečně děje i to co potřebuje někdo někomu říci, aby tím vyvolal paniku, závist či nějakou jinou reakci. Tak jako kdysi v kostelech a před nimi, lidé si dnes zpívají a tančí před televizí. Instituce zvané církve na to nedokázali dosud relevantně reagovat a to některé z nich tvrdí, že jsou poháněni duchem svatým. Kdo z Vás si přepne na jejich vysílání? Koho z Vás baví jejich zasvěcené názory? Koho z Vás zajímá názor staršího asketického muže na porodní bolesti?
Na přelomu tisíciletí se některé náboženské skupiny pokusili využít moderních marketingových metod, aby na sebe upozornili. Karol Wojtyla se stal superstar a na jeho koncerty chodilo více diváků než na Rolling Stones či Evu a Vaška. Po jeho smrti se katolická církev stáhla a dnešního papeže už zase nikdo nezná. Náboženští fanatici hlásící se k nauce pouštního žokeje, ale především k teorii nenávisti, na sebe upozornili hrůzným činem, kdy zbořili dva paneláky někde v americe. Jejich mediální hvězda, žije díky pohádkám o Bushově a jiné administrativě dál a slušní muslimové a muslimky potom mají problém s tím, aby lidem kolem sebe vysvtělili, že v jejich srdci a duši je to všechno jinak.
U televize se ale všichni sejdeme. A nebudeme u ní řešit navrácení majetku církvím, ale spíš těhotenskou módu blonďaté moderátorky. Ta nám toho o porodních bolestech brzy řekne víc, než starší asketický muž.