Stejně to jsou slátaniny

Naprostá většina mých textů nestojí za nic. Stejně jako naprostá většina všech ostatních blogů. A mě je to jedno.

Víte jak se pozná vosí hnízdo? Ano, když do něj píchnete, začne to v něm chrastit, bzučet a pár zoufalých vos vyletí a pořádně všechno kolem opíchá. Blog.idnes.cz se včera tak jako to hnízdo zachoval. Nějaký redaktor z nějakých novin napsal nějaký článek. Ta věc byla stejně slabá jako cokoliv od kohokoliv jiného, ale tomu jednomu autorovi se podařilo píchnout do blogerského hnízda.

I když jsou tu semtam písmenka vážná a zamyšlení hodná, já to tu beru jinak. Je to zábava. Někdy je úsměvné, jak si někteří blogeři myslí, že jsou už teď nesmrtelní díky skvostným myšlenkám, které tu předkládají. Nejsou. Všichni jsme nuly. A každý text, který se tu objeví, má alespoň jednoho čtenáře, který si o autorovi myslí, že je nějaké domácí zvíře.

Uměním života je schopnost vykouzlit úsměv. Nic víc. Pokud tohle někdo dokáže alespoň u jedné osoby, je to s ním v pořádku. Pokud se někdo nedokáže zasmát sám sobě, tak je to s ním špatné. A stejně tak je tomu v případě blogu.

Píchli nám do hnízda? Ok. Není v našich silách opíchat všechny. A ruku na srdce. Stejně píšeme samé kraviny.

A proto je mi to jedno.