Skutečné náboženství patří na "hajzl"

Náboženství navenek je politikou. Nemá v sobě nic víc.

Jak kdysi napsal československý filosof Egon Bondy, každý z nás se někdy ocitne v situaci, kdy sedí na hajzlu se..e a říká si, ku..va proč já tady na tom světě vlastně jsem? A někdo tomu propadne pod vlivem sugesce, davové psychózy a nebo nějaké zajímavé knihy víc než jiný a začne chodit sedat či klanět se na koberečky otočené všelijakými směry. Jsou i tací, kteří se našli v minulosti svých předků. Jedno však mají ve svém nitru společné: pokoru k lidskému životu. A je celkem jedno, zda té duši říkají mravní zákon, trojice, čtveřice a nebo proto používají orientální názvy začínající písmenem A, J nebo N.
Pokud se svým přesvědčením vylezou z toho hajzlu ven a stávají se z nich egoisti a sobci, tak je celkem jedno jestli ten barák, kam jdou má na sobě hvězdičku, měsíček, plus či mínus. Stávají se pouze nástrojem politické propagandy. Na počátku totiž nebylo slovo, ale politické rozhodnutí. Jeden kdysi potřeboval sjednotit 12 kmenů, druhý, ač pohan, politickou jednotu římské říše a ten třetí se chtěl vrátit do své rodné oázy. Omlouvám se všem ostatním spícím, ležícím, tančícím a jinak se převtělujícím, ale jsou mi kulturně hodně vzdálení.
Politické náboženství Konstantinovo i politické náboženství písečného žokeje dobyli podstatnou část světa. A ve své hamižnosti zapomněli na podstatu. Vrátit se na hajzl, tam je to podstatné.