Rande se sopkou v New York City

Představte si, že sedíte v letadle a díváte se doleva z okýnka a pozorujete krajinu. Je jasno a slunečno a Vy si vychutnáváte pohled na tu nádheru. Pomalu se blíží přistání na letišti a Vy jasně rozpoznáváte po své levé ruce téměř na dosah panorama Manhattanu a velmi jasně vidíte i v moři stojící Sochu svobody. Je to hezká země, říkáte si.

disastermovies.files.wordpress.com

Těšíte se na přistání i na lehký odpočinek před dalším letem domů do Evropy. Přistání je poměrně hladké a i když je pilot podle přízvuku zjevný jižan, cítíte z jeho hlasu spokojenost. Přistáváme totiž o patnáct minut dříve než bylo plánováno. To je skvělé, máme o čtvrt hodiny více času na přemístění se k našemu dalšímu letu. Ta čtvrthodinka nám určitě bodne.

Rolujeme v pohodě po letišti a pár nedočkavců si začíná stoupat a snaží se vyndavat zavazadla. Protože v USA se za zavazadla většinou platí něco málo extra, typický Američan šetřílek má příruční zavazadlo o rozměrech dva metry na dva metry a vážící alespoň sto kilo. Nikdy se nesmějící letušky a letuši podobná individua krotí a upozorňují je na skutečnost, že mají stále zůstat sedět připoutáni tak jako my ostatní. Dojíždíme kamsi a k mikrofonu přistupuje opět kapitán letadla se svým nesrozumitelným jižanským přízvukem. Dozvídáme se znovu, že jsme přietěli moc brzo, a že pro nás není připravená žádná brána. A tak čekáme na pozemní personál.

Po chvíli přijíždí cosi, co připomíná hybrid mezi autobusem, výtahem, lanovkou a jezdícími schody. Pohybuje se to a převáží to údajně lidi, a proto tomu místní říkají "People mover", což v překladu znamená něco jako hybatel lidí. První pokus o spojení letadla s tímto hybridem nevychází a tak se od kapitána, ze kterého se stává téměř rozhlasový spíkr, dozvídáme, že musí přijet jiný "People mover". Druhý pokus dopadá dobře a tak můžeme vystoupit. Respektive přestoupit. Sedáme si nebo stoupáme do hybatele lidí a rozjíždíme se. Cesta v "People moveru" připomíná jízdu na lochnesce, ale po necelých deseti minutách dojíždíme k naší bráně.

Konečně jsme uvnitř terminálu. Pospícháme rychle k nejbližší informační tabuli a hledáme náš následující let do Evropy. Zatímco všechny ostatní lety mají jednoduše u své destinace uvedené číslo brány, u našeho je napsáno TM1. Pro jistotu se ptám nejbližšího pozemního personálu a je mi sděleno, že jde o označení terminálu 1. Vzhledem k tomu, že jsme na terminálu 2, musíme se rychle přemístit, protože čas běží. Zbývá nám už jen padesát minut na přestup.

Podle rady letištního personálu odcházíme na letištní vlak. Je to prý kousek a pojedeme jen jednu stanici. Po deseti minutách ostré chůze se ocitáme na nástupišti. Na displeji bliká informace o tom, že vlak jezdí každých 5 minut. Je to pravda. Opačným směrem projíždí jeden, druhý, třetí a čtvrtý vlak. A po 12 minutách přijíždí konečně i souprava naše. Rychle nasedáme a jedeme. Za 3 minuty přijíždíme na terminál 1 a utíkáme k odbavovacímu pracovišti naší letecké společnosti, protože už máme pouze 25 minut do odletu.

Při příchodu do letištní haly terminálu 1 zjišťujeme, že před námi ve frontě stojí asi milion lidí. Nekompromisně se tedy přesouvám k první třídě kde nestojí nikdo a za sako chytám první možnou osobu, která má na sobě mundůr naší společnosti. Je to velmi milá žena, která vyslechne můj problémek a podívá se bleskurychle do počítače. A potom to konečně přichází. Váš let je uzavřen, dozvídáme se. Ptám se na možnost dalšího letu. Lituji, nemáme žádné volné místo do konce měsíce, přichází jako výbuch sopky další informace. Zachovávám klid a ptám se, zda existuje nějaké řešení. A erupce zajímavých zpráv pokračuje. Lituji, ale my nemáme žádné řešení, končí rozhovor ta milá dáma.

Co teď? Řešením je káva, cigárko a klídek. Volám přátelům v New Yorku, zda by nám neposkytli azyl. A funguje to. Není nad opravdová přátelství. Vyzvedáváme zavazadla a odjíždíme na nečekanou návštěvu k našim velmi dobrým známým. A tak se díky nějaké sopce na Islandu po roce setkáváme. Až se ráno vzbudíme, půjdeme se podívat na siluetu Manhattanu a Sochu svobody zblízka. Je to hezká země, říkáme si.