Prolog

Dopsal jsem knihu. A předkládám Vám jako ochutnávku prolog z ní. Třeba to někoho bude zajímat.

Tak ještě zkontroluji všechny skříně a šuplíky, jestli jsem v tom domku něco nezapomněl a hurá na letiště. Ta rozlučka včera byla sice únavná, ale já se do téhle země určitě někdy vrátím. Naskládám obě tašky, kufr na obleky i loďák do auta a naposledy si vyzkouším řízení na pravé straně. Provoz není zas tak hustý a tak v pohodě dorážím na letiště. Jenom vrátím auto do půjčovny a s letenkou se půjdu odbavit. Zase mi chce tisíce lidí pomáhat a já je tentokrát nechám. V nepříliš rozlehlé ale klimatizované hale rychle nacházím tu správnou přepážku a spolu se zavazadly na vozíku jedu přímo k němu.

Sympatická černoška mě plynulou němčinou žádá: „Váš pas a letenku, prosím.“

Podávám jí obojí a ona mě pouští za hranici, kam smí jen ti, kteří podobné dokumenty u sebe mají. Následují obvyklé otázky a odpovědi tentokrát v angličtině.

„Kolik máte zavazadel?“

„Tři. Ale myslím si, že se do váhového limitu vejdu i já i zavazdla,“ vzbuzuji úsměv.

„V Dusseldorfu máte pouze hodinu na přestup a občas se stává, že letadlo doletí později. Chcete opravdu zavazadla odbavit až do Prahy?“

„Ano. Pevně věřím tomu, že svůj následný let stihnu.“

„Okénko nebo ulička?“

„Radši ulička, pokud je to možné.“

„Prosím. Nástup na palubu letadla je v půl sedmé a do celního prostoru se dostanete východem B. Přeji Vám šťastný let.“

„Děkuji Vám a někdy nashledanou.“

Beru si do ruky přiruční zavazdlo, pas a palubní vstupenku a jdu se odbavit. Celník se mě ptá jestli nemám u sebe nějaké artefakty a slonovinu a když slyší můj nesouhlas, dává mi do pasu razítko a pouští mě do světa nikoho.

Mám ještě více než hodinu čas a tak si v místní kavárně dávám svou poslední pravou africkou kávu a cigaretu a nedočkavě vyhlížím čas svého nástupu na palubu letadla, které mě odnese zpátky do Evropy. Mám čas přemýšlet a tak si uvědomuji, že můj odlet je vlastně velmi smutný. Měl jsem odletět až o týden později. Ale bohužel se stalo to, co jednou přijít zřejmě muselo. Děda umřel a já musím letět na jeho pohřeb tak, abych mu mohl dát své poslední sbohem a v tichosti se s ním spolu se všemi ostatními vnoučaty rozloučit. Měl nás všechny rád a my jeho také. Vzpomínám si na to, jak se smál, ale i na to jak se dokázal zdravě naštvat, když jsme provedli nějakou tu klukovinu.

Ze slzavého rozjímání mě vyruší hlas z reproduktorů: „Letadlo do Dusseldorfu je připraveno k nástupu, žádáme všechny cestující, aby si připravili své pasy a palubní vstupenky a připravili se k nalodění.“ Poslechnu výzvu a odcházím do přistaveného Airbusu.

„Ahoj Afriko. Určitě se někdy vrátím. Zamiloval jsem si Tě.“

Typická německá letuška mě zdvořile vítá na palubě a celkem mile mě směruje k mému sedadlu. Vyndavám si z kufříku iPod a sluchátka a zbytek dávám do zavazadlového prostoru přímo nad hlavou. U okénka už sedí sympatická žena a tak si vedle ní pomalu usedám. Nasadím si sluchátka a pouštím si svou oblíbenou hudbu. Ještě se mi nechce spát a tak jsou to Rolling Stones. Po obvyklé pantomimě, ve které jde o to, jak se správně připoutat, odpoutat, nafouknout cosi a neutopit se, v podání letušek a letušů, letadlo začíná rolovat. Zavírám oči a zkouším se v mysli přenést někam tam za dědou.