Nezačnem se bát?

Někomu to možná nepřijde. Hrají to opravdu všude a pořád. Ale myšlenky to probouzí i uspává zároveň. A tak si zase čtu písničky. A přijde mi to.

"Jedu domů po trati, jedu přes kopce."

Každý se už někdy od někud vracel. Vzpomínám si, že vždy když jsme se jako malý kluk blížili domů ze všech různých škol a školek v přírodě a nebo dokonce pionýrských táborů, těšil jsme se. Ani jsme možná neměl důvod, ale cosi mi chybělo a já jsem podvědomě cítil, že se to blíží. Byl to hezký pocit.

"Za okny padá, padá sníh. Budou Vánoce..."

Nikdy jsem se nemohl dočkat. Než zkouknu všechny pohádky. Než bude ta spousta jídla hotová. Než to bude všechno prostřeno. Než to všechno sníme. Ale hlavně. Kdy už konečně budu moci rozbalovat. Vánoce jsou o dětství a pokud je všechno v pořádku, je dětství i o Vánocích. A i když jsem se pokusil být dospělým a pomoci jiným být dětmi, na něco jsem zapomněl. Vánoce jsou totiž o dětství v jakémkoliv věku.

"Chmury, trable, starosti, nechal jsem ve městě. Už slyším lidi na půlnoční, zpívat v kostele."

Každý někdy někde něco zapomněl. Já si vzpomínám, že jsem ztratil už nejméně tři fotoaparáty. Poprvé to bylo na nádraží a byl jsem tam nesám. Podruhé to bylo někde v autobuse a tam jsem byl už sám. A ten třetí fotoaparát jsem zapomněl v taxíku. Byl jsem v něm proklatě sám. Někdo někde nechává chmury, trable, starosti a já zase fotoaparáty. Ale vždy máme na mysli to samé město, ze kterého je čas konečně vyrazit do toho správného kostela a začít zpívat:

"Haleluja. Haleluuuuja."

"Ježíš na kříži strápený, občas se usměje. Na ty co v zázrak uvěří, na ty co zpívají."

A je to tady. Nejsme sami. A stačí málo. Všímat si těch co visí na zdích, věřit v zázrak a zpívat si. Potom to přejde. I mě. A to jsem si letos už kolikrát říkal při poslechu této písně, že není pro mě. Byl jsem totiž tam, kde je i obloha zamřížovaná. Občas jsem se tedy usmál. Občas jsem si i zazpíval a dnes už mohu jít na půlnoční s Vámi. Zázraky se dějí.

"Beránku náš, na nebesích. Stůj při nás, až přijde tma."

Někdy je opravdu tma, která by se dala vyvážet a třeba by se někde na světě našel nějaký Kim, Bašar, Hugo a mnozí jiní, kteří by za kvalitní tmu rádi zaplatili. Ale oni ještě neví, že si kromě té tmy nic jiného nekoupí. To jestli bude při nich stát, se koupit nedá. Tomu se musí věřit. Stačí být na chvilku dítětem. Třeba o Vánocích.

"Stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou. Z kříže zbyl jenom stín, ale pořád slyším. Haleluja."

Rozumím. Marketing všech těch církví a náboženství nemá dostatek peněz a kreativity aby porazil volání za polovic a dovolenou s úžasnou slevou. Ale přeci. Něco na těch církvích a náboženstvích stejně je. Když má člověk chmury, trable, starosti tak si na ně vzpomene. A když to nemá, tak si zpívá. I já. A také se usmívám. Protože věřím, že není čeho se bát.

"Beránku náš, na nebesích. Neopouštěj nás, až začnem se bát."

Hodněkrát jsem už letěl na nebesích a nikoho jsem tam neviděl. Neseděl tam ani ten strejda s vousy ani se tam nepásli ovce. Ale přesto jsem se nebál. A nebojím se ani teď. Vím totiž, že tma se střídá se světlem i sama a na pochopení zbytku stačí být dítětem. Otevřu oči, nadechnu se, usměju se a začnu zpívat.

Jsem zpátky a jsem zase dítětem. A mám to o dost jednodušší. Zhubnul jsem více než 30 kilo :-)