Nevíte někdo o někom kdo by mohl dělat ředitele? (5. část)

Celé Chemické závody Československo - Sovětského přátelství byly deset dní po zásahu na Národní třídě v Praze v generální stávce. A s nimi i jeden mladý naivní energetik revolucionář. Ten mladík jsem byl já a byl jsem nešťastný.

V pondělí 27. listopadu jsem celou ranní směnu normálně pracoval. To znamená, že jsem až na ty 2 minuty stávky poctivě vyplňoval archy a čtyřikrát jsem dokonce zkontroloval šoupátka na mém úseku teplárny. Všechno bylo v pořádku a já si i stihnul přečíst pár kapitol z pamětí Jaroslava Seiferta. Na konci směny jsme měli ještě krátkou poradu a na ní bylo rozhodnuto, že já a úsekový důvěrník, půjdeme na druhý den na celozávodní schůzi Občanského fóra. I když to bylo malé vítězství naší soukromé revoluce, neměl jsem z toho žádný mimořádný pocit. Spíš než na samet jsem tehdy myslel na poezii. Po práci jsem zašel na pivo a celkem nevzrušeně jsem si povídal s ostatními o tom jak jsme stávkovali. Večer jsem se v televizi dozvěděl, že stávka byla úspěšná, a že se jí účastnila naprostá většina pracujících obyvatel Československa. A protože hlavním heslem stávky bylo "Konec vlády jedné strany", zápas byl rozhodnut. Československo už nejspíš nepůjde cestou socialismu. A pod vedním komunistů už vůbec ne.

Druhá ranní směna probíhala v úterý stejně jako v pondělí. Arch, budíky, arch, šoupátka a mezi tím četba vzpomínek jediného českého básníka, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Zaslouženě. Opakoval jsem si ten den mnohokrát. Ta šichta uběhla strašně rychle a já jsem se ani nenadál a seděl jsem v nějakém velkém sále spolu s jinými lidmi z výroby. Neznal jsem tam nikoho. A naprostou většinu lidí jsem ani nikdy neviděl a nebo jsem je nevnímal. Pár jednotlivců hovořilo o různých tématech, které se většinou točily kolem pojmů revoluce, změna, konec vlády komunistů, svobodné volby a nové řízení. Vrcholným okamžikem bylo, když se jeden člověk, tuším že to byl nějaký montér, postavil a pravil s vážným hlasem: "Nevíte o někom, kdo by mohl dělat ředitele?". A myslel tím ředitele chemického podniku s více než deseti tisíci zaměstnanci. Ačkoliv byl dobře slyšet, svou otázku zopakoval a tehdy jsem si uvědomil, že sedím na blbém místě. Zvedl jsem se a odešel jsem ze sálu pryč. Tehdy jsem nevěděl o nikom, kdo by mohl dělat ředitele. A něvěděl jsem ani proč bych se se svými nulovými zkušenostmi na jeho výběru měl podílet. Občanské fórum pro mě tehdy skončilo. A sametová revoluce také. Šel jsem si do šatny pro kabát a odešel jsem na zastávku tramvaje. Protože už bylo dávno po ranní, musel jsem chvíli čekat. Ale dočkal jsem se.

Sedl jsem si do tramvaje a skoro jsem klimbal, když jsem najednou ucítil tu vůni. Otevřel jsem oči a vedle mne si stála ona. Okamžitě jsem se postavil a nabídl jí své v tu chvíli už volné místo k sezení. Jenom se usmála a řekla: Nezajdeme někdy do divadla? Kývl jsem na souhlas. A červenajíc jsem spolu s ní vystoupil hned na další zastávce. Chytil jsem jí za ruku a jen co tramvaj odjela, jsem jí objal a políbil. Sametová revoluce pro nás skončila a my jsme začali spolu recitovat úplně novou sbírku básní.