Náboženský fanatismus jménem Olympiáda

Lidé věří nejrůznějším myšlenkám. Jsou vedeni nejčastěji láskou k bližnímu, k sobě samému a k Němu (či Jí). Vede je k tomu dobro a laskavost a snaha pomoci. Sobě především, ale i to je fajn.

Mezi těmito, řekněme věřícími, se nachází také spousta fanatiků, kteří vedeni jistou formou zaslepení, vnucují svůj názor (mnohdy jen papouškování čehosi, co sami nikdy nepochopili ani formou ani obsahem) druhým. Vnucují ho mečem, bičem, střelou z šípu či pistole a zejména ohněm. Je celkem jedno jak se původní verze toho či onoho náboženství jmenovala, fanatiky nalezneme napříč religiózním spektrem. A tak se v duchu náboženské pravdy dopouštějí nesmyslného fanatismu "křesťané" v Gruzii, na hranici mezi Etiopií a Eritreou, v Libanonu, v Irsku, v USA i v Rusku. Zdatně jim sekundují "budhisté" v Barmě, Číně a Tibetu a "muslimové" v různých částech světa. 
Mediálně nejaktivnější náboženští fanatici se však v současnosti upírají k takzvané Olympiádě. Už dávno sice nejde o slavnost potu na počest Olympských bohů, ale náboženský fanatismus s olympijskými hrami související je dechberoucí. Mediálního úspěchu tohoto náboženství si všimli i militantní "budhisti", kteří věří mediálním nesmyslům o "okupaci" Tibetu. Oheň olympijské pochodně tak nese náboženský fanatismus pořád dál. S tím by si nevěděl rady ani chudák Konfucius.