Lajdl už Vám nepřijde, milá paní

LIDL zkrachoval! Asi ne úplně, ale na místě kde jsem v něm občas nakupoval, rozhodně ano. Čerstvou zeleninu a ovoce si tam už nekoupím. Čest jeho památce!

Když jsem přijel před šesti lety ze zahraničí na návštěvu svého rodného města a svých rodičů, setkal jsem se poprvé s fenoménem novočeského fanatického nakupování. Ještě o pár let dříve jsem jednou v létě po návštěvě sídlištní samoobsluhy do tamní knihy určené pro zápis přání a stížností napsal: "Mám pro Vás tip. Zavřete to tu a jděte někam k vodě. Alespoň Vám nebude takové vedro, jako tomu máslu v tom nefunkčním mrazáku."

Tentokrát však bylo vše jinak. Mé rodné město bylo plné nových univerzálních obchodů různých mezinárodních řetězců. Využil jsem toho a do jednoho v blízkosti bydliště mých rodičů jsem vstoupil. Patří se přeci po dlouhé době nepřijít s prázdnou. A i když jsem nějaké ty dárky už vezl, rozhodl jsem se že koupím nějakou tu bonboniéru a flašku. Našel jsem vše poměrně v pohodě a pomalu jsem přešel k pokladně. Ze zamyšlení mě vytrhla pokladní nečekanou otázkou: "Sbíráte jedle?" Protože jsem si nebyl jist tím, jestli jsem špatně neslyšel, jsem se zeptal: "Co jestli sbírám?" "Jedle" "Jedle? Ty jsem ještě sbírat nezačal. Co to vlastně je?" "To jsou takové malé samolepky, které si nalepíte na kartičku a potom si budete moci koupit pánev." Přestože jsem nechápal, kromě zaplaceného nákupu jsem si převzal i jedle. Máma měla radost, že jsem se po čase ukázal. Ale největší radost měla z toho, že mé jedle jí pomohli k nové zlevněné pánvi.

O den později mě máma požádala zda bych s ní nešel nakoupit do Kauflandu. Proč ne, řekl jsem si. Ale netušil jsem, co mě všechno čeká. Byla totiž sobota. V obchodě bylo asi půl milionu lidí, kteří se strkali a předbíhali jenom proto, aby měli dříve dva pytlíky brambor, levnou vodu a rohlíky za 50 halířů. Něco podobného jsem před tím neviděl. Máma mě požádala abych jí vzal z boxu mražený špenát. Sotva jsem pro něj natáhl ruku, zprava ke mě přistoupila úplně cizí paní a rezolutně pravila: "To není on!" Byl jsem v šoku, ale to ještě nebylo všechno. Zleva stojící paní, také úplně cizí, mi podala mražený špenát se slovy: "Tohle je ten z letáku." Vzal jsem si ještě jeden a udělal jsem dobře. Máma mě pochválila a po necelé hodince jsme byli konečně z obchodu venku.

Později odpoledne jsem jel městskou dopravou za bývalými spolužáky na dvě a nechtěně jsem vyslechl rozhovor dvou starších dam. Ta první povídá té druhé: "Už jste četla novýho Lajdla?" "Ještě ne." "Tak se podívejte. Jsou tam pomeranče za vosum a jogurty za tři!" "Tak to já tam hned zejtra zajdu." A já jsem pochopil. Fenomén letáků ovlivnil život mého rodného města definitivně. Číst Lajdl, sbírat jedle a poznat správný špenát, patří k základním dovednostem moderního novočecha.

Ale já mám dnes na závěr pro obě paní z toho autobusu smutnou zprávu. Leták z Lajdlu už nepřijde. Ten obchod v mém rodném městě totiž zavřeli. Co budeme dělat?