Je čas naruby!

Množství událostí, jevů a činů kolem nás mě inspirovalo k tomu, být tak nějak naruby. Pokud mohou jedni, proč by nemohli druzí? A tak jdu do toho naruby.

Zatímco jiní budou ráno vstávat, já budu spát. A zatímco jiným bude budík zvonit, já ho budu vypínat. Budu si dávat zubní kartáček na pastu a kávu nasypu až do horké vody. Zkrátka ráno naruby.

Až se mi bude chtít, tak vyjdu ven. Budu mít z toho sychravého počasí na rozdíl od jiných radost a budu se kochat mlhou. Za přední okno svého auta dám výraznou cedulku s nápisem STÁVKA a na protest nebudu zastavovat když bude chtít někdo zastavit mě, ale pouze tehdy, budu-li chtít zastavit já sám. Jsem přeci ve stávce, ne? A navíc jezdím naruby.

V centru měst, například v Praze, budu zásadně jezdit městskou hromadnou dopravou. Koupím si samozřejmě jízdenku a budu vyhlížet revizory. A okamžitě potom, co je spatřím, alespoň jednoho z nich zadržím. Může-li on, mohu i já. Před Bohem, zákonem, EU i ruskou soupravou metra jsme si rovni. A já kontroluji naruby.

Odpoledne se zastavím někde na čaj a budu trvat na tom, aby mi byla donesena i sklenice s vodou z vodovodu. Pokud mi bez mého přání zase do sklenice dají citrón, budu trvat na donesení knihy přání a stížností a nebo budu volat řediteli. V obou případech budu hlasitě děkovat a usmívat se. Piju totíž čaj naruby.

A večer si televize zapne mě a já budu trvat na tom, aby mi Leoš Mareš a Lucie Bílá poslali esemesku, protože mám na rozdíl od ostatních skutečně talent. A až půjdou ostatní spát, tak já budu vstávat. Protože i večer mám naruby.

A v noci si budu rozumět s kočkami a kočky si budou rozumět se mnou. Budu mít na sobě noční košili naruby a budu vyplazovat jazyk na sovy, které přiletěly z Athén. Protože i má noc je naruby.

A celý svět může být naruby. Stačí jen chtít a otočit se. A tak i blog může být naruby.