Jdeme na trh

Představte si, že kolem Vás se válí obsah několika drogistických obchodů, domácích potřeb, ojetých penumatik, ponožek, strašně velikých balíků s moukou či rýží a množstvím ovoce, zeleniny, ryb a masa. Máte? Tak to jste se tam procházeli se mnou.

Jdeme opravdu na trh?L.Matuska

Když už mám po schůzkách, tak bych snad mohl opustit klimatizované prostory hotelu. Vyjdu ta tři poschodí a sundám si oblek. Sundám si všechno, protože ze sbe musím smýt pot. Dnes už asi počtvrté. Sprcha funguje a je mi celkem jedno, že vlažná. Možná, že je to ještě lepší. Ještě se mrknu na mail, vezmu si krátké kalhoty, velmi volnou košili a vyrážím. V trezoru jsem si nechal všechno kromě telefonu a pár ghanských peněz. Vyrážím na trh.

Venku je hodně přes třicet a vlhkost málo pod sto. Taxikáři se diví, že je ignoruji a hlídač u brány kouká, jestli jsem se úplně nezbláznil. Zbláznil. Mám rád Afriku ve své nahotě. I když to nemyslím do slova, hned na druhé straně ulice vidím hrající si nahé děti. A o kus dál, těsně za jedním z miliónu stánků na prodej dobíjecích kupónů do mobilních telefonů, to konečně začíná.

Trh. Hluk. Výkřiky. Směsice vůní a pachů. Prach. Prachy. A úsměvy. Hodně úsměvů jako kdekoliv jinde v Africe. Afričani se hodně smějí. Evropan si klade otázku proč. Vždyť jsou chudí. Nemají žádnou práci. A přesto se smějí. A oni se smějí proto, že jim to přijde přirozené. Přirozenost je něco co se nedá hrát. A v Africe si přes přirozenost umí obléknout nějaký jiný kabát pouze politici a prostitutky. I když v tomhle je to u nás možná stejné. Přirozenost také nacházíme spíš jinde než politiky a prostitutky. Skupinka usměvavých (jak jinak) mladíků, z nichž polovina má na sobě triko nějakého fotbalového dresu, mi nabízí jakýsi nápoj z plechového hrnečku. Přivoním si a ochutnám. Je to jakási kořalka. Do zdejšího teplého podnebí ideální nápoj. Člověk se potom směje i kdyby nechtěl. Rázem jsem jejich přítel. Chvíli se bavíme a každý z těch mladíků má potřebu se mě dotknout. Ale já chci jít dál.

Procházím autobusovým nádražím. Ono se jedná v podstatě jen o improvizované parkoviště mikrobusů někde na písečném plácku. Ale všichni tomu hlavní nádraží říkají. Nikde není napsáno co, kdy a kam jede. A přesto se nikdo nijak nerozčiluje. Každou chvíli odjíždí skupinky narvaných mikrobusů, ze kterých koukají toaletní potřeby, ojeté pneumatiky a dokonce i nově zakoupená lednička. Naproti tomu odkudsi přijíždějí jiné mikrobusy, ze kterých vystupují zřejmě venkované s taškami a pytlemi plnými ovocem a zeleninou. Byznys i doprava tu frčí. Mohu pozorovat růst hrubého domácího produktu v přímém přenose. Mám tu všechno. Nezaměstnané. Těch je tu zhruba 80 procent, protože Ghana je na africké poměry velmi vyspělá země. Import. Zejména z Číny. Export. Zejména do chudších zemí v Africe. A kromě sebe vidím i pár dalších přímých zahraničních investic.

Za autobusovým nádražím trh proniká i do části staré Accry. Některé obchody tak mohou vystoupit až do poschodí a já vystupuji několikrát za nimi. Vzhledem k tomu, že nepotřebuji žádné ojeté pneumatiky, použité brýle ani ponožky, tak si tentokrát nic nekoupím. Ještě pár minut se procházím tím trhem a najednou mě jakási vůně přitáhne. Cítím něco voňavého a dobrého. Jsou to obchůdky s kořením. A hned za nimi je jakási hospůdka a i z ní je cítit cosi voňavého. Vcházím dovnitř a dávám si dobře vychlazené místní pivo a objednávám si. Je to pečená ryba a k ní se podává kaše z jakési obiloviny. Je to chutné a já si při jídle mohu povídat z dalšími známými. Zase se smějeme. A protože to všechno stojí zhruba 2 dolary. Kupuji za další 3 dolary pivo pro celou hospodu.

Do hotelu vcházím už za šera a na pokoj přicházím hodně spocený. Končím pod sprchou. A jak tak na mě padají proudy vody a já ze sebe smívám pot a prach, uvědomuji si, že té Africe začínám rozumět. Obléknu se do riflí a odcházím k baru u hotelového bazénu. Objednám si ještě jedno pivo, zapálím si cigaretu a v kroužcích, které vyfukuji sleduji vycházející měsíc.

Myslím si, že Afrika začíná rozumět i mě.