Jak jsem se nestal disidentem

Nestihl jsem se stát disidentem. Je to už více než 20 let, co jsem navzdory svým svazáckým spolužákům a bolševickým učitelům projevil snahu proti tehdejšímu režimu bojovat.

rozhlas.cz

Vyrůstal jsem na tehdejší dobu strašně daleko od Prahy. A hlavní město pro mě symbolizovalo pouze výlet na letiště a dvakrát na Pražský hrad. Obdivoval jsem jako venkovan metro a žasnul jsem nad tím, jak může být jedno město tak veliké.

U nás v Mostě se toho moc nedělo. Socialismus tehdy opravdu kvetl a pokud nebyly jarní inverze, dalo se u nás celkem hezky žít. Mohli jsme konzumovat výdobytky socialismu ve formě dobře fungující městské hromadné dopravy, která nás dopravila až do Litvínova a Meziboří. Měli jsme nejmodernější divadlo na světě, největší okresní knihovnu široko daleko a naše nádraží bylo rychlíkovou stanicí, takže jsme rozhodně od světa odříznutí nebyli. A možná že nic z toho nebyla pravda. Ale my jsme neměli jak to zjistit a tak jsme si věřili. Věděli jsme totiž, že minimálně kvůli tomu muzeu revolučních tradic v přesunutém bývalém kostele, o nás celý svět ví.

Já jsem chtěl víc. Hodně jsem četl a stále mi něco chybělo. Velmi často jsem narážel na problém že kniha, kterou si chci přečíst, je zakázaná a nebo někde v trezoru. V rádiu jsem jednou týdně poslouchal pořad Větrník na Vltavě a každý večer jsem poslouchal 15 minut vysílání Hlasu Ameriky. Hltal jsem ty jiné zprávy a někdy o víkendu se mi dokonce podařilo na jednom rádiu naladit Svobodnou Evropu a mohl jsem poslouchat neskutečným způsobem rušené písničky Karla Kryla a naprosto jiné zprávy. Začal jsem se ptát proč. Proč nemohu číst co chci? Proč je ve škole nástěnka kvůli nesmyslům z února 1948 a tanky, které přijeli o dvacet let později jsou tabu? Proč mi někdo ruší poslech rádia z českou hudbou a českým mluveným slovem? A zejména proč všichni kolem mlčí? Proč je to každému jedno?

A tak jsem začal hledat. A disidenty jsem v Mostě nenašel. Pouze jakýsi underground, který se politicky projevoval tím, že se scházel v hospodě. To setkání s těmi lidmi pro mě bylo vždy velmi výživné. Dostal jsem se díky nim k nacyklostylovaným Černým baronům i Moodyho Životu po životě. Jistým undergroundem byli tehdy i Svědkové Jehovovi, ale ty mě nebavili, protože si pořád mleli svoje náboženské kecy. Underground sice v Mostě byl, ale disident? Nepotkal jsem žádného. A já jsem chtěl něco udělat a ne jen po hospodách při pivu řešit problematiku Zdi Johna Lennona.

Ve vysílání Hlasu Ameriky jsem slyšel nějaká jména. A tak jsem se rozhodl, že půjdu a najdu je. Někdo z nich přeci musí mít telefon a být normálně v telefonním seznamu. Vypsal jsem si na poště ta jména, čísla a adresy a vyrazil jsem vlakem do Prahy. Když jsem dojel na nádraží Praha - Střed (dnes se to zase jmenuje Masarykovo nádraží), tak jsem vyrazil k první telefonní budce a začal jsem telefonovat. První číslo - nic. Druhé číslo - nic. Třetí číslo - zvoní. Zvoní. A najednou se ozve ve sluchátku: "Prosím." Je to pan disident? Ano. Jsem šťastný a začínají se mi klepat nohy. Jsem blízko.

Do telefonu jsem panu disidentovi vysvětlil kdo jsem, co jsem, odkud jsem a že chci pomoci. Jestli mohu podepsat ty petice a zapojit se. Pan disident mě vyslechl a řekl mi, že se musí poradit, ať se ozvu za 2 hodiny. A tak jsem vyrazil směrem do centra. Procházel jsem Prahou byl jsem na sebe pyšný. Už za pár minut se zapojím a bude ze mě disident. Nedočkavě jsem sledoval čas a přesně za dvě hodiny jsem znovu vytočil to číslo. Pan disident mi řekl, že si myslí, že jsem příliš mladý a že se mám vrátit do Mostu. Namítl jsem, že chci přeci něco podepsat. A on mi řekl, že si myslí, že by to nebylo dobré. Poděkoval jsem mu a zavěsil. Bylo mi všelijak. Ten, ke kterému jsem vzhlížel a chtěl mu pomoct, mě zahnal zpátky do reálně socialistického chlívku. Můj boj proti režimu na platformě disentu tak skončil.

Sjel jsem po jezdících schodech dolů do stanice a obdivoval jsem jako venkovan metro a žasnul jsem nad tím, jak může být jedno město tak veliké a přitom prázdné.