Jak jsem přežil bitvu o snídani

Vozová hradba je připravena a nervozita vrcholí. Všichni zjevně čekají na signál. Jenom já netuším, co se vlastně děje. Nikdy v životě jsem tolik lidí takhle brzy ráno neviděl.

wikimedia

Bylo to ráno jako jiné. Nechtělo se mi nějak připravovat snídani a tak jsem se rozhodl, že navštívím obchod a něco málo k snědku si koupím přímo tam. Docela jsem se těšil.

Když jsem dorazil před obchod, zaparkoval jsem pouze z obtížemi. Parkoviště bylo plné navzdory tomu, že byl čtvrtek 6:55. Vystoupil jsem z auta a viděl jsem něco, co jsem znal dříve pouze z hodin dějepisu a tak nějak jsem si přitom vzpomněl na husitské bitvy. Vozová hradba nedočkavých lidí se táhla od vchodu do obchodu až někam za obzor. Já jsem naštěstí vozík na svou skromnou snídani nepotřeboval a proto jsem se vydal jen tak přímo ke vchodu. V sedm hodin mají otevřít a tak to snad nějak rychle zvládnu.

Cestou ke vchodu jsem si všinul, že Ti bojovníci a bojovnice ukrytí za vozovou hradbou si povídají a aktualitách a sem tam si čtou jakési barevné noviny a navzájem se zkouší z jakýchsi čísel. Pohledy těch bojovníků přímo u vchodu směrem ke mě byly velmi nepřátelské, ale já jsem zůstával v klidu. Ještě minuta. Napětí by se dalo krájet.

A najednou se blížila pracovnice toho obchodu. V ruce nesla klíče a vzduchem se nesly výkřiky: "Konečně. Teď a nebo nikdy. Už tam budem. Rozdělíme se. Ty půjdeš k zelenině a já pro vajíčka a mouku. Snad na nás zbyde." Nerozumněl jsem těm bojovým pokřikům, protože má klíčová slova byla rohlíky a nějaká uzenina.

Otevřeno! První vozíky vjíždí agresivně dovnitř. Jeden pán se celý rudý rozčiluje. "Vždycky otevíráte nejdříve tyhle dveře. To jste udělala naschvál, Vy krávo! Nenávidím Vás!". Ze všech stran na mě tlačí vozíky a já mám co dělat, abych přežil a nevykrvácel. Aniž bych svůj směr nějak ovlivňoval, dav mě tlačí neomylně vpřed. A potom to vidím. Lidé se perou o brambory a o nějaké ovoce. O kus dál rychle nandavají do vozíků jiní lidé veliké balíky mouky. A hned vedle se jiné lidé perou o olej. Snažím se probojovat k pečivu. Rohlíky jsou za nula celá něco a je před nimi asi sto lidí. A tak si beru bulku s dýňovými semínky. U pultu s uzeninou už je také obsazeno a hrubý odhad přesahuje mé časové možnosti. Odcházím tedy k chladícím pultům a beru si uzeninu vakuově balenou a to takovou, na kterou dosáhnu. Cestou k pokladně mě ještě někdo praští zlevněným žehlicím prknem a na nohu mi spadla i aviváž za skvělou cenu. Už abych byl venku.

U pokladny nejsem první na řadě a tak mám čas si všimnout, že naši vietnamští spoluobčané si navzdory své velikosti a hmotnosti zřejmě dost dopřávají, protože mají plný vozík rohlíků. Konečně platím a jsem venku.

Vzpamatovávám se až v autě. Přežil jsem a mohu se konečně nasnídat. Dobrou chuť.