Isata a Ella dnes hlad nemají

Velikonoce jsou znamením hojnosti v Evropě i jinde na světě. Děti v Sierra Leone jsou během Velikonoc také šťastné. Většinou se po delší době trochu najedí a mají větší šanci přežít. Třeba se jim vyhne malárie a třeba je nikdo nezabije.

guardian.co.uk

Isata a Ella jsou dvanáctiletá děvčata. Obě žijí ve čtvrti Kroo Bay v hlavním městě Freetownu. Isata pochází z města Bo a Ella se narodila v provincii Kono. Obě dívky jsou sirotky. Rodiče Isaty byli před jejíma dětskýma očičkama rozsekáni mačetou a Isata přežila jenom díky tomu, že byla zavalena částí mrtvého těla, kteréhosi ze svých příbuzných, a vrazi ji díky tomu nenašli. Ellin otec se v provincii Kono snažil o hledání diamantů a o život přišel při výbuchu granátu. Ella vyrůstala s příbuznými, protože její matku brutálně znásilnili dětští rebelové a ona po tomto činu vykrvácela.

Isata a Ella se potkaly v uprchlickém táboře v sousední Guinei. Protože už jako děvčátka byly obě velmi krásné, bylo s nimi vždy velmi dobře zacházeno. Až jednou se v uprchlickém táboře objevil jeden bílý strýček odněkud z Evropy a ten měl na starosti rozdělování potravy. Isata i Ella měly hlad a aby nezemřely hlady, byly na bílého strýčka milé. Hodně to bolelo, ale dostaly potom najíst. Bylo jim tehdy osm.

Od té doby už uplynulo hodně vody a obě děvčata se jako kamarádky vrátila zpátky do Sierra Leone. Přestože jim je něco málo přes dvanáct, mají více životních zkušeností než mnohem starší a dospělejší ženy a muži jinde na světě. Starají se spolu s dalšími děvčaty o dalších dvacet většinou velmi malých sirotků. Před měsícem jeden zemřel na malárii, ale ostatní žijí. Zatím. Léky jsou v Sierra Leone pouze v několika nemocnicích, které otevřel v rámci své kampaně současný prezident.

Protože se ve stoce v Kroo Bay stále ještě najde občas něco k jídlu, nemají Isata, Ella a ostatní hlad tak často, jako děti z jiných částí Freetownu. A semtam jim něco k jídlu dají během svých náboženských svátků křesťané anebo muslimové. A tak děvčata spolu s ostatními sirotky střídavě navštěvují improvizované kostelíky a mešity, protože chtějí žít. Humanitárním organizacím se zdaleka vyhýbají. Počítače totiž nepotřebují. A vzhledem k tomu, že o pannenství přišly díky bílému strýčkovi odměnou za jídlo už v Guineji, nejsou pro nové strýčky a tety atraktivní.

Isata a Ella sní o tom, že z jejich země se stane krásné místo pro život nejen pro děti. Ale na rozdíl od nás, sní svůj sen v mokru, blátě a špíně. Až Isatu a Ellu někde potkáte, tak je určitě poznáte. Mají hrozně hezký úsměv.