Fotbal býval kdysi zábava, ale teď si neví rady

Česká fotbalová reprezentace se včera zase předvedla. Nuda, šeď a ostuda v přímém přenosu. To si české fotbalové fanynky a fanoušci nezaslouží.

Sports Illustrated

Každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží. I ve sportu je to podobné. V životě konzuní společnosti je jen málo okamžiků, kdy člověk zažívá takový pocit mrazení v zádech, který není ani nepříjemný ani příjemný. Takový pocit, který prostě je. Stává se nám při poslechu určité hudby (například píseň Vyznanie v podání Mariky Gombitové), při sledování hrdinského činu, kdy někdo skočí do mrazivé vody jenom proto, aby zachránil topící se děti a při úspěchu českých sportovců. Hudba, pozitivní zprávy a sport (zejména fotbal a hokej) bývaly tutovky. Fotbal jím už není.

Fotbal je už zase nuda. Včera večer jsem chvíli zíral, potom nadával a nakonec usnul. Probudila mě až přestávka. Druhý poločas už jsem nesledoval. Nebavilo mě to. A přestal mě zajímat nejen fotbal ale i výsledek. Konzervativně poslepená česká fotbalová reprezentace s nudně se tvářícími a občas se probíhajícími lidmi na hřišti, nad kterou se stále vznáší duch Karla Brücknera, vůbec není k popukání. Ten asistent co je teď trenérem by bylo možnádobrý jako trenér Jablonce nebo Teplic a výborný jako trenér Vigantic, ale v reprezentaci by asi být neměl. Totéž platí o naprosté většině těch mužů, kteří mají lesklé kopačky, ale fotbal v národním dresu je nebaví.

Dokud se z fotbalu zase nestane ta krásná podívaná, při které neusnu, zasměju se a budu po skončení hrdý bez ohledu na výsledek, tak by se měly výsledky české reprezentace tajit. Spát se dá i bez fotbalu a snít se dá lépe při hudbě.