Čuk a Gek se vrací

Plyn, ropa, důvěra vládě, prezident a premiér mají mnoho společného. A spíš než na luštění sudoku budeme věnovat čas vyndavání ruských knih ze zaprášených zadních řad knihoven. Budou se nám zřejmě hodit i v originále.

novycas.sk

Když jsem byl malý, tak jsem nevěděl proč musím číst knihy Arkadije Gajdara. Připadalo mi to hrozně vzdálené a ta jména a postavy měla pro malého středoevropana velmi orientální charakter. Přesto všechno jsem věděl o tom, že Timur měl jakousi partu a pomáhali v občanské válce těm správným. Nejradši jsem však měl knihu Čuk a Gek. Ta jména v sobě měla jistou magii a příběh o tom, jak maminka se dvěma chlapci kamsi jede za tatínkem chlapců pouze proto, aby mohla celá rodina být pohromadě, mě dostal. Viděl jsem svět dětskýma očima, a proto pro mě bylo toto poselství podtstané.

Dnes už vím, že je to jinak. Tatínek Čuka a Geka byl nejspíš ve vyhnanství někde daleko na Sibiři a určitě tam nebyl úplně dobrovolně. Oba chlapci byli loutkami zrůdného režimu. Čuk a Gek určitě vyrostli a je pravděpodobné, že se jako třicátníci účastnili zájezdu do Prahy v roce 1968. Tehdy byli loutkami jiného a přesto podobného zrůdného režimu. Dnes té veliké zemi vládnou děti a vnuci Čuků a Geků. Věnují se především těžbě ropy a plynu a jejich party si říkají Lukoil a Gazprom. Jedna z nich už plynový kohoutek ovládá. Ta druhá tak dlouho hledala pilné čtenáře knih Arkadije Gajdara, až se jim to povedlo. Našli je v Polsku (PKN Orlen) a na Pražském hradě. Dnes si dokonce novodobí Čuk a Gek jmenovali nového premiéra, aby bylo dílo dokonáno.

Naši milí politici jistě sledují literární a filmová díla i v jiných jazycích a znají jistě i Star Trek a nebo Red Dwarf. Ruští hrdinové však mají náskok a spojence. Kapitán Pickard v Praze přistát jistě také může, bude však muset natankovat u Čuka a Geka.