Česká republika je jedním velkým vězením

mediafax.cz

Před mnoha lety napsal jeden jiný básník text o městě Litvínově. Situace se od té doby zhoršila. Celá naše země je jedním velkým Litvínovem. Posuďte sami:

"Copak jste lidičky, copak jste provedli, že jste tu zavřeni v tak velkým vězení. Zdali jste někoho chudého podvedli a teď jste tady v těch barácích zavřeni. Nikomu na hlavě vlásek jsme neohli. Jsme velcí dobráci, to bychom nemohli. Jsme tady za prací, výdělek tu máme. Za byt a za stravu, za oděv děláme."

Dnes mnozí za byt, za stravu a za oděv už ani nedělají. Dělají za ně jiní, ale i ti druzí (nebo první?) jsou velcí dobráci.

"A proč v tak nepěkných barácích bydlíte. A proč tak zkažený vduch tady dýcháte. A co po večerech, co tady děláte. Když slunko zapadne, kam spolu chodíte. Kam bychom chodili, doma si sedíme. Máme televizi a tak se díváme. Když program skončí, k spánku uléháme. Za byt a za stravu, za oděv děláme."

Fenomén televize je neoddiskutovatelný. Když zajdeme do hospody, není tam ani Mirek ani Franta ani Jirka ani Karel ani Venca. Všichni se dívají na nějakou ordinaci a těší se na to, až sestra bude píchat injekce. Některé hospody jsou smutné.

"A já jsem myslel, že spletl jsem silnici. A místo do města, dojel jsem k věznici. K velkému táboru, kde lidé pykají Za to, že člověku, bratru ubližují. Odkudpak jsi přišel, že se tak hloupě ptáš. Když se ti nelíbí, proč se pryč nevydáš. My to své městečko docela rádi máme. Za byt a za stravu, za oděv děláme."

Lidé tu jsou vlastenci. Většinou. Znají vlajku, hymnu a česky umí velmi dobře pojmenovat všechny své potenciální nepřátele. Mají to tu rádi.

"Prosím vás, počkejte, dovolte otázku. Zda když tu žijete, myslíte na lásku. Na krásu, na štěstí, co je po bolesti. Co bude zítra a co bude po smrti. Z toho jsme vyrostli, tím se nechcem trápit. Takové myšlenky je nejlépe zabít. Hluboké úvahy koňovi necháme. Za byt a za stravu, za oděv děláme. Ach, moji lidičky, já vám nerozumím. Myslel jsem, že duše je největším bohatstvím. Umět si trochu hrát, mít pěkné věci rád Dívat se na mraky, z louky se radovat. Podivně promlouváš, mladičký řečníku. Však jednou zmoudříš a poznáš svoji mýlku. Od nás starých se uč, my zkušenost máme. Za byt a za stravu, za oděv děláme."

Tahle témata už dnes nikoho nezajímají. Zásadní normou společnosti se staly prachy a odpověď na otázku jak na ně a co za ně. Starší tuto zkušenost předávají mladším a duše jako bohatství se nenosí.

"Vězeňským táborem smutně se procházím. Nebe už modrá se a už ptáky slyším. V tu tichou hodinu chci poznat člověka. Tisíce jich tu spí, mě nikdo nečeká. Nerozumím lidem, podivná je doba. Smutná je nálada města Litvínova. Lidičky bratři, za hodinu vstáváte…"

A tak den co den někteří vstávají do práce a jiní pro dávky a nebo nakupovat. A jsou připraveni v tomhle velkém vězení, které popsal básník Jaroslav Hutka, setrvat i nadále a pomoci svým bachařům k tomu, aby v tomhle vězení vládli dál.

Lidičky bratři vstaňte, alespoň ve volbách a volte změnu. Naše země nemusí být tím strašným vězením. Do vězení patří pouze bachaři.