Jednoznačnými vítězi voleb, co se nárůstu počtu hlasů týče, jsou ANO, Piráti a SPD – strany a hnutí, které se nijak nevymezují na klasické pravo-levé politické ose. Znamená to tedy, že pro voliče už toto rozdělení není důležité?
Andrej Babiš skládá svou menšinovou vládu s více či méně tichou podporou kryptofašistů z SPD a komunistů, sněmovní bezpečnostní výbor povede konspirátor, podle kterého jsou největším nepřítelem lidstva mikrovlnky a největším přítelem Česka je Rusko, komisi pro kontrolu činnosti GIBS má vést člen pohotovostního pluku SNB, který v listopadu 1989 zasahoval proti studentům na Národní třídě, a školský výbor povede člověk, podle kterého jsou humanitní obory velkovýrobnou frustrovaných aktivistů a inkluze zločinem na dětech. Většina tzv. „tradičních stran“ se mezitím ještě stále oklepává z volebního debaklu (snad kromě ODS, která si oproti roku 2013 polepšila asi o tři a půl procenta, a dostala se tak na něco málo přes polovinu svého výsledku z roku 2010) – ty ostatní sotva překročily pětiprocentní hranici, vítěze voleb z roku 2013 nevyjímaje.
Dílo je dokonáno, politická mapa přepsána.
Jednoznačnými vítězi voleb, co se nárůstu počtu hlasů týče, jsou ANO, Piráti a SPD – strany a hnutí, které jsou politickými komentátory často označovány jako „antisystémové.“ To je jedna charakteristika, která se pro ně dá použít – tou druhou je fakt, že se nijak nevymezují na klasické pravo-levé politické ose. Znamená to tedy, že pro voliče už toto rozdělení není důležité?
Pojmy „levice“ a „pravice“ se pro rozdělení politických ideologií používají od dob Francouzské revoluce a jsou odvozeny od místa, kam se posadily jednotlivé politické skupiny na prvním zasedání Generálních stavů 5. května 1789 – třetí stav (poddaní) a radikálové nalevo, aristokraté napravo. Jenže svět se od 18. století poněkud změnil a lpění na tomto zcela vágním a v čase proměnlivém dělení dnes prakticky nemá jiné opodstatnění, než jako nástroj k diskreditaci politických oponentů (i těch vnitrostranických) – takzvaná pravice burcuje své voliče proti bezuzdnému utrácení a sociálnímu inženýrství „levičáků,“ a takzvaná levice zase burcuje proti necitlivosti a sobectví „pravičáků.“ Ve skutečnosti u nás ale od dob tzv. „dravého kapitalismu“ 90. let došlo k přiblížení (neextrémní) pravice a levice tak, že hranice „středu“ se posunula poměrně výrazně nalevo – ani v tradičních pravicových stranách dnes již nenajdeme mnoho takových, kteří by (když to trochu přeženeme) chtěli vše zprivatizovat, zrušit všechny sociální dávky či věřili v bezmeznou sílu neviditelné ruky trhu. Pomalu se také boří étos devadesátých let, který nám vštěpoval, že levice = nedemokracie, nesvoboda a chudoba, a pravice = demokracie, svoboda a prosperita. Ani jedno z toho totiž bezvýhradně neplatí a cesta do pekel může vést oběma směry. A tak se občan – volič vydává směrem jiným.
Agentura CVVM dlouhodobě sleduje vývoj sebezařazení obyvatel ČR na pravo-levé ose – z jejích průzkumů mimo jiné vyplývá, že kontinuálně roste podíl těch, kteří sami sebe řadí na politický střed, a také těch, kteří sami sebe zařadit nedokáží (v roce 2017 mezi mladými lidmi od 15 do 19 let dokonce podíl těch, kteří neví, kam se zařadit, dosáhl 46 %). Nalevo se (včetně zastánců levého středu) řadilo v roce 2017 celkem 26,9 % respondentů, napravo pak 35,4 %, 10,3 % nevědělo a zbytek, tedy 27,4 %, se řadilo na politický střed. Přičteme-li však ty, kteří se podle CVVM situují na tzv. levý a pravý střed, dosahuje podíl středových voličů 61,6 %. V ČR tak existuje jen 12,7 % vyhraněně levicových a 15,4 % vyhraněně pravicových voličů.
Kde je tedy v politickém spektru prostor?
Jsme svědky upadajícího významu pravo-levé škály, která už dávno nestačí nejen k zachycení komplexnosti politických ideologií, ale ani k zachycení potřeb a preferencí voličů. I říjnové volby ukázaly, že vymezovat se na pravo-levé škále je zbytečné, ba přímo kontraproduktivní, když ANO, Piráti a SPD, které se zařazení na této škále vyhýbají (a vymykají), získaly dohromady přes 51 % hlasů.
Voliče tahle škála zkrátka, zdá se, už nezajímá – daleko podstatnější jsou pro ně hodnoty, které na ní apriori neleží (bezpečí, svoboda, boj s korupcí…). A je to také příznakem doby – uspěchané 21. století, ve kterém nikdo nemá na nic čas, v kombinaci se znechucením politikou otevírá prostor tomu, že lidé hledají spasitele. Babiš, Okamura, Bartoš, Zeman – to jsou charismatičtí vůdci, kteří dokázali přesvědčit masy, že oni jsou těmi, kteří zatočí se starými pořádky a vyřeší všechny problémy (ať už reálné, nebo jimi samotnými vykonstruované), nad jejichž řešením nemá běžný občan – volič čas se pozastavovat. Že je posilování tohoto trendu setsakra nebezpečné, to snad dějiny 20. století ukázaly dostatečně. „Tradiční“ a „systémové“ strany tohle musí pochopit a adaptovat se, chtějí-li ve hře, jejíž pravidla se zásadně změnila, uspět.
Je tu místo pro zelenou politiku?
Nemohu si na závěr odpustit pár slov ke straně, jejíhož vedení jsem součástí. Věřím, že Zelení mají na politické mapě ČR své místo a nevyužitý potenciál. Jen musí i oni (my) pochopit, jak ke svým potenciálním voličům promlouvat – nemá smysl ztrácet čas a energii vymezováním se na pravo-levé škále, ale nabízet konkrétní řešení konkrétních problémů, stejně jako nemá smysl se snažit vměstnat do prostoru, ve kterém jsou jiní z podstaty důvěryhodnější. Devízou Zelených, tím, co je odlišuje od ostatních, je zkrátka a dobře především environmentální politika – v té musejí být důvěryhodní a na tu musejí klást primární důraz. To ale neznamená být stranou jednoho tématu a na všechna ostatní rezignovat – hned v závěsu musí stát obrana demokracie a ústavnosti a také věda a vzdělávání – témata, ve kterých Zelení mají jak odbornost, tak důvěryhodnost. I sociální témata mají v zelené politice své místo, jen je třeba pochopit, co akcentovat a jakou rétoriku volit s ohledem na to, kde leží potenciál zeleného elektorátu. S vyhraněnou rétorikou akcentující marginální témata Zelení v českém prostředí zkrátka uspět nemohou.
