Baden-Baden

Dne třetího srpna tohoto roku jsme navštívili lázeňské město Baden-Baden. My, to jest manželka a já. Cesta byla dobrá, po německých dálnicích je radost jezdit a vzhledem k tomu, že jsme z Chebu, po rozdrbaných českých silnicích jsme ujeli bratru čtyři kilometry (bydlíme totiž na výpadovce do Bavorska).

Baden-Baden_ochutnávka místního vínaPetra

Prnděli jsme si to po staré známé A93 a na Oberpfalzkreuzu jsme to zalomili na zánovní A6, spojující (včetně naší D5) Prahu s Norimberkem, na tzv. Via Carolina, po které tak často putoval král český a císař římský Karel IV. Za chvíli jsme minuli Norimberk, kde se Karlovi a jeho ženě Anně Svídnické narodil roku 1361 pozdější český král Václav IV. Zastavili jsme u dálničního mekáče a dali si venku číze s kolou a bezva espreso. Člověk by si řekl - blbej mekáč, ale espresa tam umí znamenitá (na rozdíl od většiny českých takykaváren, kde místo malého šálku přinesou kýbl něčeho a tvrdí, že to je ten nápoj, který si člověk objednal). Nad námi na stromě se pohybovali černí ptáci s krákáním, manželka říkala, že to jsou havrani nebo vrány. Dobrý relax. Nu což, vyrazili jsme dál. Óóó...Baden-Würtenberg herzlich willkommen...a Heilbron, a vinice a bezva nálada. Blíží se Manheim a Heidelberg. Přejezd na A5, frekventovanou šestiproudou cestu spojující Frankfurt s Basilejí a po které proudí mraky aut z Porůří, Holandska, Belgie, Dánska, Švýcarska. Tady začíná opravdu provoz. Mineme Karlsruhe a vmžiku musíme reagovat na odbočku Baden-Baden autobahn kirche. Natankujeme a přejedeme v klidu "pětistovkou" (státní silnicí B500) do lázeňského města.

Konečně tady! Cedule Baden-Baden nás vítá. Trochu bloudíme, ale aspoň si prohlédneme město. A, po chvilce tápání nacházíme hotel Abarin na kraji centra u lesíka s vyhlídkou na park. Pečlivě jsme si připravovali řeč v němčině a v angličtině, ale co? Na recepci nápis v azbuce "My gavarím pa rúsky" Řekl jsem manželce "bude prdel..." a manželka skutečně domluvila vše v ruštině. Musím podotknout, že snad kromě vedoucího byl personál ruské provenience. Jak řekl dobrý voják Švejk "Slovan, ten všude bratra má". V tomto případě to byly spíše sestry. Moc hezké sestry. Holanďany a Francouze ruská recepční před námi ne, že by odbyla, ale bylo to normální profesionální, byť milé, odsaď pocaď. Jakmile šak uslyšela rodnou řeč, projev byl vřelejší a bylo znát, že těch pár rad navíc, co jsme dostali, neuděluje každému.

I vyrazili jsme do města. Je to krásné město. Něco jako naše Vary. Dokonce jsou to partnerská města. I přibližně stejně velká, co do počtu obyvatel. Mě, jako obyvateli toho našeho Karlovarského kraje, a tak trochu znalce Karlových Var, připadalo, že v německém protějšku je více parků a květin. Dál mě zaujal počet lázeňských bazénů, které jsou vidět z venku a do kterých je přístup veřejnosti naprosto běžný. Cenově vše v tomto městě odpovídá lázeňskému prostředí. Na rozdíl od českých Varů je zde poměrně dost parkovacích domů (v ulici v podstatě nezaparkujete). Na rozdíl od českých Varů je tady dokonalá symbióza lázeňské části a "normálního" města. Lidi jsou tady v pohodě a člověk si opravdu odpočine. A my si taky odpočali. První večer jsme zabloudili do Prager Stube (začalo pršet a skoro všechny podniky stáhly zahrádky), a dali si plzeň s mnichovskými párky. Pozoruhodné bylo pozorovat anglicky mluvící starší osazenstvo u vedlejšího stolu, které si poručilo např. vepřo-knedlo-zelo a jiné české speciality. Napřed jim přinesli maso sólo na talíři, a když pán snědl skoro všechno, přinesl trochu ulítlý číšník zvlášť knedlíky. Co s nimi udělali tito hosté nevím, zaplatili jsme a šli na hotel.

Druhý den jsme vyrazili do města na oběd a objednali si místní bádenské červené víno, suché cuvée. Listovali jsme jídelním lístkem, a nic nás nenapadlo, než vyzkoušet boršč a jako hlavní jídlo pelmeně. Schválně, jestli bádeňáci, skoro Francouzi, umí vzdálenou, ruskou kuchyni. Umí! Mňam, mňam! Manželka to nevydržela, a zeptala se, zda mají ruského kuchaře (číšník vykazoval indické rysy). Bylo odpovězeno, že ano. Něco jsem si musel ještě zařídit na místním Markgraf Ludwig Gymnasiu, kde jsem byl na jisté konferenci, a poté navrhl manželce "co kdybychom vyrazili na blind do Francie?" Jo, jeli jsme. Za patnáct minut přejíždíme Rýn (skvostná to řeka) a vítá nás cedule Alsace. Ano, jsme v Alsasku. Míjíme Mažinotovu linii, památníky obou válek. Vjíždíme do první vesnice. Óóó, to není normální vesnice, to je skanzen. Dobrá tedy, jedeme dál. Další skanzen. Další skanzen. Další skanzen. Hrázděné domky utápějící se v záplavě květin. Spíše je to botanická zahrada a květinářství, kde jsou jen tak mimochodem také domky, kde se možná i bydlí. Přijíždíme do menšího městečka Haguenau. Prší. Parkujeme. Jdeme do restaurace, ze které se vyklube spíše bar. Dáváme si "two red wine". Pěkná servírka lehce přes dvacet říká jen "ha?" Manželka říká "wine", "do you understand?" "red, rot" "two, zwei" Servírka byla moc hezká, ale kromě francouzštiny nerozuměla ani slovo. Cestou na bar ale asi pochopila, co chceme, protože vzápětí se pravděpodobně místní alsaské víno s preclíčky nese. Ochutnáme. Ááá, moc dobré, buketek, správná trpkost, bohaté v těle, dochuť. Dobrá atmosféra, z kvalitních beden se line kubánský jazz apod. Na baru i u jiných stolků vládne uvolněná atmosféra. My, jako jediní cizinci za posledních sto let, tady působíme ze začátku podezřele, ale nijak nenarušujeme frivolní francouzskou atmosféru. Deštěm se vracíme do B-B. Jen francouzské značení nás zavede na delší trasu, než jsme čekali. Ale my jim to odpouštíme. Doma na hotelu ještě dokončíme vybílení pokojového baru. Pumpli jsme bílé trocken (rizlink z okolí). Však nám to nazítří při placení spočítají (celkem za bar 17 éček - bylo toho víc).

Prší. Neprodlužujem pobyt a vyrážíme domů. Jen nás po cestě stihnou zácpy od Karslruhe (kde jsme se zastavili na espreso a poslat pohledy, které jsme zapomněli poslat v B-B) s přestávkami až po Norimberk. Pak už pohoda až domů. Příjezd do Chebu je tristní. Roztrhané silnice, vietnamská tržnice, vraky aut u garáží (pokus o autoservis) a rozpadající se klášter (kde byli čtyřicet let péesáci). Zatáčíme na sídliště Spáleniště a pohled se dokončuje. Rozpadající se socialistické nákupní středisko, na schodech sedící nikdy nepracující vagabundi apod. Nasraně odnášíme zavazadla do svého bytu, který je ostrovem relativní slušné životní úrovně uprostřed moře chudoby.