Zase domácí porody…

Dnešním příspěvkem mohu navázat na ten předchozí. 15. 6. 2012 položil server idnes.cz článkem „Rodila doma, záchranka ji převezla do nemocnice. Soud řeší, zda právem“ zajímavou otázku: Má lékař právo nařídit převoz zdravého dítěte po domácím porodu do nemocnice i proti vůli jeho matky? Nebo musí respektovat přání rodičky, která má za své dítě odpovědnost? (Zdroj: http://brno.idnes.cz/rodila-doma-zachranka-ji-prevezla-do-nemocnice-soud-resi-zda-pravem-1dw-/brno-zpravy.aspx?c=A120615_162749_brno-zpravy_bor)

Rozhodl se lékař správně, když odvezl dítě po porodu do nemocnice i přesto, že shledal, že je zdrávo? Nenarušil tím práva matky?

Vycházím z toho, co jsem psal v minulém článku, tedy, že lékař není pánem přírodních dějů v organizmu, že může to, co se s organizmem děje pouze sledovat a případně se pokusit nějak to ovlivnit. To je podle mě specifická znalost lékaře. Že ví o tom, že život nemá pevně v rukou. Je si tedy vědom také toho, že se zdravotní stav člověka může vyvíjet naprosto neočekávaným způsobem a může toto neočekávané očekávat.

A to je klíčový důvod, proč se lékař, který dítě i matku nechal převést do nemocnice, podle mého názoru (a pracoval jsem 14 roků jako dětský lékař v nemocnici) rozhodl správně. To, že dítě bylo zdravé, vůbec nezaručuje, že nebude mít problémy v následujících desítkách minut nebo hodinách. Toto je specifikum novorozenecké medicíny. Dítě, které je teď zdravé, může za dvě hodiny bojovat o život a vy nejste schopni ho zachránit. A nikdo toho není schopen.

My jsme společností, která o sobě říká, že chce chránit ty nejslabší. Tím slabším z dvojice matka – dítě je určitě ono dítě. Tedy v první řadě jeho právo by mělo být chráněno a mělo by být chráněno silněji. Podle mého názoru zde jde v první řadě o dítě, až pak o maminku. Také právo dítěte na život se mi jeví jako silnější než právo matky na ochranu její osobnosti.

Podle mého názoru se lékař choval prozíravěji než matka dítěte. Ona prozíravost se týkala práva dítěte na život. Chránil tedy právo dítěte na život efektivněji než matka a proto se podle mého názoru rozhodl správně.

Myslím si, že se tento postup nedá označit jako paternalistický, tedy takový postoj, kde lékař „ví všechno lépe a proto pacient má jenom poslouchat“. Dítě není majetkem rodičů, o kterém by mohli libovolně rozhodovat. Lékař se rozhodoval ve prospěch autonomie dítěte, jejímž předpokladem je fakt biologického života.

Kdyby lékař musel, jak stojí v úvodní otázce, respektovat přání rodičky, která má za své dítě odpovědnost, byla by tím vlastně popřena jeho specifická znalost, kterou jako lékař má. V konečném důsledku by pak bylo jedno, jestli si matka zavolá lékaře nebo kohokoliv jiného. Protože vlastně každý by měl splnit její přání. Tím však její volání ztrácí smysl. Protože jestliže ona ví, co je správné, už nikoho dalšího ke svému jednání nepotřebuje.

I když pan doktor už nežije, chtěl bych mu přece jen složit dík za to, že ukázal, jak se má lékař chovat, co je smyslem jeho povolání. Díky!