Každý nějaké svědomí máme. Aspoň si to myslíme. Mluvit o něm je už ale horší. Zdá se nám to příliš intimní. Jako kdybychom ostatní pouštěli tam, kam moc nechceme. Třeba do ložnice.
No ale co s tím? Tím, že o něm nebudeme mluvit, toho moc nevyřešíme. Bude sice dál naší tajemnou svatyní, ale bude to stačit? S naším svědomím si přece víme rady. Prostě je máme a hotovo. Ale se svědomím ostatních už můžeme mít potíže. Někdy se nám zdá nefér, že se za ně někdo schovává. Třeba když neplatí daně, jak má. Slyšíme třeba, že stát nehospodaří s našimi penězi dobře a tak je lepší vzít to aspoň z části do svých rukou a dělat si to tak trochu po svém. Mám přece své svědomí, které mi říká, že to tak mám dělat. Nebo třeba v medicíně, když někdo chce pro své dítě něco, co tomu dítěti evidentně škodí. Taky se může schovat za své svědomí.
No nicméně přesto tušíme, že na tom svědomí něco je. V našem národě je hodně lidí, kteří pro své svědomí zemřeli. Vidíme před sebou příklady Husa, Palacha, Vonky, mnoho lidí trpělo v komunistických kriminálech jen proto, že si mysleli něco jiného, než předpisoval režim. Tak proto jsme i sami velmi citliví k tomu, když se nám někdo snaží do našeho svědomí sahat a předepisovat něco, co nechceme. Ale je to s naším svědomím vždy tak jednoduché?
Co to vlastně to svědomí je? Možná jsme v této situaci na tom podobně, jako jeden filozof a teolog, Aurelius Augustinus, když ve svých Vyznáních, v části, která se věnuje času, napsal toto: „Co jest to vlastně čas? Vím to, kdy se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím“. Podobně jsme na tom se svědomím, když se mě nikdo neptá, vím, co to je, když se mě někdo zeptá, nedokážu to vysvětlit. Tak uvádí své dílo o svědomí německý teolog Eberhard Schockenhoff.
Na jednu stranu cítíme ve svědomí až posvátnou úctu k nitru člověka, kde je člověk volán, pro někoho Bohem, pro druhého sebou samým k tomu žít poctivě v souladu s něčím vyšším než je sám nebo tak, aby se mohl vždy po ránu klidně kouknout do zrcadla. Na druhou stranu cítíme však také, že svědomí dokáže také schvalovat některá jednání, která ostatní považují za pomýlená, fanatická, nesrozumitelná. Potíž je ale v tom, že bychom měli vlastně i těmto jednáním přiznat jakousi důstojnost, protože se přece odehrála také podle svědomí. Představme si však takový teroristický útok. Také teroristé mají své svědomí a jednají podle něj. Že rozsévají lidské tragédie je právě neštěstím celé situace.
Co však znamená nadpis článku? Výhrada svědomí. Co to je? Obvykle je to požadavek, týkající se většinou lékařů, žurnalistů nebo i jiných profesních skupin. Má být lékař nucen k tomu dělat nějaké zákroky? Třeba gynekolog interrupce? Co když mu to jeho svědomí nedovoluje? Má být k tomu přinucen? Nebo žurnalisté. Mají být nuceni informovat o událostech, do kterých jako žurnalisté vstupovat nechtějí?
Nevzejde zde hned námitka alibizmu? Když neudělá interrupci jeden, udělá ji druhý. Někdo to přece musí udělat. Takže stát/skrýt se za svým svědomím může například druhému přijít zbabělé. Podobně žurnalista. Někdo tu špinavou práci přece dělat musí. A není to pak pilátovské mytí rukou?
Alibizmus se nám příčí. Ale chtěli bychom my sami být do něčeho nuceni? Když uděláme něco, co se příčí tomu, jak sami sebe chápeme, jak se cítíme, v co věříme?
Výhrada svědomí by však měla být nějaká zákonná úprava, která by některým profesním skupinám umožnila neprovádět některé výkony s odkazem na své svědomí bez toho, že by za to byli nějak postihováni. Tady už cítíme mnoho problémů. Proč zase jen lékaři, vojáci nebo žurnalisté? I ostatní mají přece svá dilemata a nechtějí se některých věcí týkajících se jejich povolání, účastnit. Podle čeho vybere zákonodárce ony profese? Nebo se toto kritérium pomine? A které konkrétní výkony nebudou muset např. lékaři ve svém povolání provádět? A proč zrovna tyto a ne jiné?
To je rovina zákonodárce. Jak se mám ale rozhodnout já jako nadřízený, když za mnou přijde můj podřízený a říká, že to či ono dělat nebude, že se to příčí jeho svědomí? Mám mu ukázat, kdo je tady šéf nebo ho mám respektovat a pokusit se najít nějaké jiné řešení. A není třeba odkaz mého podřízeného na svědomí také příležitostí k tomu, abych si svůj příkaz rozmyslel, zvlášť pokud vyvolává v lidech pocity odporu? A nemůže mít na druhou stranu pravdu nadřízený, když mi říká, že se ve svém svědomí mýlím? Jak to rozhodnout?
Můžeme také pochopit svědomí druhého? Co třeba znamená požadavek přistupovat v diskuzi ke druhému bez pokusu o manipulaci, to znamená, že nebudu postupovat tak, abych „ho dostal tam, kde ho chci mít“?
A je obsah svědomí něco pevně daného, nebo mohu nahlížet svá jednání později i jinak? A nebudu potom nařčen z nestálosti názorů. Kde je ta hranice?
Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Jednoduše taky proto, že máme svoje svědomí.
Přeji pěkný víkend.
