Když se člověk probírá učebnicemi moderní lékařské etiky, naráží na jedno slovo, které má ve všech těch textech ten nejhorší zvuk. Je to slovo „paternalizmus“. Lékař, když se dohodne s pacientem, může prakticky cokoliv, jen nesmí být paternalistický. To se prostě nehodí. Ve společnosti se dámy ovíjejí vějířem a odvrátí se, když slyší něco tak hrozného.
Co to vlastně je?
Je všeobecně přijímaným názorem, že slovo paternalizmus znamená takový vztah lékaře k pacientovi, jaký má otec (latinsky: pater) ke svému synovi. Že ho poučuje, napomíná, že ví všechno lépe. Že je odborníkem na život.
Podle převažující doktríny lékařské etiky má ve všem rozhodující slovo pacient, který rozhodne o své léčbě na základě komplexního poučení lékařem. Mluvím o institutu tzv. informovaného souhlasu. Někteří z nás už museli takových textů podepsat, odhaduji, několik kilogramů.
Musí ale opravdu mít toto slovo takový mizerný zvuk? Je opravdu tak nevhodné, chovat se k člověku, který trpí, o medicíně neví nic, má strach, jak to s ním dopadne, jako otec k synovi?
Jak se vlastně my otcové chováme ke svým synům? Různě samozřejmě. Psychologové, psychiatři, rozvodoví soudci a vězeňští kaplani by zcela jistě mohli vyprávět děsivá story. Ale to samozřejmě není všechno. Znám mnoho otců, kteří svoje syny uvádějí do života tak, že se oni synové ve světě později nejenom že neztratí, ale skvěle se orientují, prosadí, najdou si skvělou partnerku a mají otevřené a chápající děti (ne, to není scénář budoucího hollywoodského filmu).
Opravdu je špatně, že se lékař o pacienta stará, protože mu leží na srdci, co s ním bude? Přemýšlí, po návratu domů zavolá za pár hodin do nemocnice, jak se jeho pacientům daří… Je opravdu špatně, že lékař nemocného v jeho nemoci doprovází, že snáší pacientovy špatné nálady, beznaděje, to, že pacient nedodržuje doporučení, kterých se mu dostalo? Je opravdu špatné, že lékař rozumí svému v beznaději topícímu se pacientu, který pak svému doktorovi sprostě nadává do kreténů, idiotů…, že se nechá i fyzicky napadnout…., je špatné, že to lékař toleruje?
Copak toto všechno nesnášejí tak často otcové od svých synů? A přesto otcové nepošlou svoje syny do háje. Prostě jsou s nimi, protože k sobě patří a otcové vědí, že nesmí svoje syny opustit.
Nestěžujeme si na doktory právě tehdy, když máme pocit, že na nás kašlou, že „nic nevíme“, že nám nic neřekli, ani se na nás nepodívají, když jako pacienti vstoupíme do ambulance?
Když totiž v lékařské etice prohlásíme slovo „paternalizmus“ za sprosťárnu, vymizí nám z ambulance i vztah. Tedy lidský a vřelý vztah. To, co zůstane, bude vztah dvou lidí, kteří budou jeden druhého vnímat, pacient lékaře jako automat na zdraví, do kterého stačí hodit obolus zdravotního pojištění a zdraví z automatu-lékaře vypadne jako kelímek z kafematu. Lékař pacienta potom jako stroj na body nebo peníze z kapitace. Nic víc.
Jestliže tedy slovo „paternalizmus“ znamená pomoc otce synovi v uvádění do života, troufám si tvrdit, že vztah lékaře k pacientovi nemůže být jiný než paternalistický. I pacient, odhaduji, chce žít spíš víc než míň. Proč se tedy bránit tomu, aby o nás, jako o pacienty, někdo pečoval jako otec o syna?
