Začnu, jak jinak, než osobně. Je to jen několik dnů, udělal jsem následující věc, jen tak z hecu. Do jedné agentury, která hledá lékaře pro Německo, jsem poslal svůj německý životopis. Jsem pediatr. Asi za 18 minut od odeslání mailu s životopisem jsem měl telefonát, kde mi nabízeli, že bych se, s mojí kvalifikací, mohl ucházet o místo primáře dětského oddělení. Až mě zamrazilo. Odejít je tak snadné, že by to člověk ani nečekal. Samozřejmě, že jeden telefonát neznamená, že bych to místo dostal. Ale znamená to, že taková pracovní místa existují a český lékař se o ně může ucházet s reálnou šancí na úspěch. Takže, jak zpívá Vlasta Redl v jedné písničce, je to tak snadné, až to bolí.
To, že jsem po tom místu nesáhnul, je něco jiného. Jsem tam, kde jsem, protože se chci věnovat věcem, kterým chci. Tím, že jsem odešel ze zdravotnictví do akademické sféry, jsem si finančně výrazně pohoršil. Doslova několikanásobně. Ale je to tak proto, že to tak chci. Když jsem odcházel z medicíny, měl jsem plat docela slušný. Kdybych v době vyhlášení akce Děkujeme, odcházíme, byl v nemocnici, udělal bych jednu ze dvou věcí. Buď bych skutečně odešel do ciziny, a že je to reálné, jste si právě přečetli. Nebo bych si zkrátil úvazek v nemocnici tak, abych měl více volného času. Má to svůj význam, protože, jak píše Aristotelés v Etice Níkomachově: Válčíme, abychom žili v míru a pracujeme, abychom měli volný čas. Peněz jsem měl dost. Zajímá mě volný čas.
Když jsem v roce 1995 v nemocnici začínal, byl můj první plat 4.500 Kč čistého. To jsem skutečně obrečel. Moje první služba byla za necelé dva měsíce po nástupu. Pak služeb postupně přibývalo, 2 - 3 měsíčně, pak velmi rychle 5 - 6 služeb za měsíc. Můj rekord byl červenec kteréhosi roku v 90. letech, kdy jsem měl devět služeb. Krom toho musí někdo obstarat víkendový provoz v nemocnici. Takže se sloužilo nebo i slouží o víkendech tak, že jste v práci od sobotní sedmé hodiny ranní do pondělních 15.30 hod. Může se vám stát, že sloužíte pak hned v úterý. Takže jdete do práce v úterý na sedmou a odcházíte ve středu v 15.30 hod. Týden jen pryč, než se nadějete. Zažil jsem také, že se sloužilo od pátku do pondělí. 80 hodin v tahu. Za tu dobu se vám na pracovišti vystřídá osm desetihodinových sesterských směn. Po takové službě jsem si nedokázal správně ani objednat pizzu v pizzerii. Když jsem šel pak v úterý běžně do práce, tedy od sedmi do 15.30 hod, tak jsem tam šel jen na desetinu toho, co jsem měl před pár dny. V podstatě v úterý jsem byl v práci jen okamžik. Zažil jsem handrkování o peníze za služby, musím uznat, že vedení nemocnice velmi statečně bojovalo o každou stokorunu. Skutečně ponižující ale je, že vyplňujete několik výkazů práce, aby se při kontrole nezjistilo, kolik vlastně pracujete. Ale kdo by na takovou kontrolu přišel? A proč? Aby zavřel jedinou nemocnici na okrese? O personálním zajištění služeb už psát nebudu. Myslíte si, že jeden lékař může skutečně pracovat zároveň na jednotce intenzivní péče, standardním oddělení i obsluhovat ambulanci lékařské služby první pomoci? Může.
Akce Děkujeme, odcházíme iritovala opravdu hodně. Už to vyhrožování odchodem..."to jako opravdu utečou od pacientů?" Další heslo je skutečně strašidelné, Náš exodus, váš exitus. To je dost morbidní. A pak mediální tahanice o peníze. Toto jsem tedy na akci vnímal z vnějšího pohledu já sám. Peníze a vyhrožování.
Ale aby to nebylo tak jednoduché. Podle jedné teorie komunikace musí být vaše sdělení takové, aby ho pochopila druhá strana. Když to druhá strana nepochopí, není chyba na její straně, ale na vaší. Sdělení musí být předáno jazykem a formou, na kterou je druhá strana zvyklá, musí předávat obsahy, kterým druhá strana rozumí. Pokud podle této teorie postupovala PR agentura, kterou si lékařští odboráři najali, znamená to dvojí. Především to, že taková teorie skutečně funguje v praxi. Znamená to ale také něco dalšího. Znamená to, že jazyk, forma a obsahy jsou jazykem, formou a obsahem právě té společnosti, která se proti kampani tak ohrazovala. PR agentura jen použila prostředky, kterým většinová společnost rozumí. Sám jsem ve zdravotnictví zažil několik stávek. Jedna z prvních, říkali jsme, že stávkujeme po japonsku (nevím ale, jestli to tak skutečně je). Měli jsme na košilích oranžovou ceduli s nápisem Stávka a normálně jsme pracovali. Jak to asi muselo být matoucí, když mě takto viděl pacient, jak spěchám do ambulance, abych se mu věnoval zcela standardním způsobem. Je pak jasné, že se takové akce, na jejichž jazyk, formu a obsah nebyla společnost zvyklá, naprosto míjely účinkem. To potom zavinilo to, že se situace po mnoho let zbytečně vyhrocovala, až k Děkujeme, odcházíme.
Akci Děkujeme, odcházíme bych tedy vyktnul především to, že přišla velmi pozdě. Ve zdravotnictví se minimálně od roku 1995, kdy jsem nastoupil do zdravotnictví já sám, nahromadilo nepřehledné množství konglomerátů různých problémů. Pro celé zdravotnictví bylo a je zhoubné především to, že se problémy dlouho neřešily, že lékaři měli pořád a pořád tu trpělivost a říkali..., ještě počkáme, až se stát finančně pozvedne, pak budeme mluvit o sobě. Nemluvili a zdravotnictví se ocitlo ve skutečném marazmu. Jestli to změní připravovaná reforma, Bůh suď.
Další věc je PR strategie. Tady je hodnocení ambivalentní. PR agentura jednoduše vyšla z toho, čemu rozumí dnešní společnost. Pak se tady nabízí otázka, jestli právě tato PR strategie není zrcadlem této společnosti. Pokud tato strategie zafungovala, pak je její jazyk, forma a obsah, jazykem, formou a obsahem této společnosti. Jestli nám jako společnosti to vadí, změňme to! Co bych zde vytknul lékařům je to, že se do tohoto hnoje nechali zatáhnout a PR strategii sami nekorigovali. Ale rozumí lékaři PR strategiím?
Pak je zde mediální tvář celé akce. Média fungují na základě jednoduchosti a délky sdělení. Čím jednodušší a kratší sdělení, tím lepe. Tady to lze velmi dobře. Peníze. Až na prvním místě, cituji génia české ekonomie. Srozumitelné, snadno pochopitelné. Doktorům jde jen o peníze. To, že akce upozorňovala na mnoho jiných problémů, naprosto zaniklo. Bodejť by ne. Bylo by to dlouhé a složité. Zase jen obraz společnosti, obraz nás samých.
V lékařských odborech jsem nebyl nikdy. Ze zdravotnictví jsem neodešel kvůli penězům, v akademické sféře je finanční situace pro běžného asistenta humanitního oboru asi třikrát horší než ve zdravotnictví.
To, že se teď objevil další náznak protestu, mě trochu znepokojuje. Hlavně proto, že si myslím, že lékaři i společnost budou dělat stejné chyby. Pak to ale znamená, že jsme se nikam moc neposunuli.
Ale abych zakončil trochu optimisticky. Děti čekají podzimní prázdniny.
