Tentokrát nebudu psát o domácích porodech, to ne. V minulých dnech mě zaujala zpráva, jejímž jádrem je oznámení, že byly přeneseny mitochondrie z vajíček zdravých žen do vajíček žen, které se snažily otěhotnět, ale nešlo to. Předpokládám, že u nich byla jistá pravděpodobnost, že by dítě, počaté s jejich nemanipulovaným vajíčkem mělo nějakou mitochondriální poruchu.
Co to vlastně mitochondrie jsou? Je to „buněčný orgán“ zajišťující do značné míry energetické potřeby buňky. Jak se někdy říká na základní nebo i na střední škole, je to „elektrárna buňky“. Jsou ve většině buněk. Takhle to zní docela zajímavě.
Ale představte si, že někde vypadne energetický zdroj nebo je vážně poškozen. Okolí kolem něj to začne velmi záhy pociťovat. Věci fungují stále hůře, až se nakonec soukolí zadrhne docela. Přesně tak je to v buňce a pak v celém organizmu.
Sám si vzpomínám na jednoho chlapce, který takovou mitochondriální poruchou trpěl. Patřil mezi naše nejpostiženější pacienty. Nebyl u něj vidět žádný pokrok (který třeba můžeme vidět u dětí, postižených nedostatkem kyslíku v dobře porodu). Nemoc ho držela tak pevně, že přes všechnu péči, snahu rodičů i zdravotníků, chátral, trpěl velmi těžce ovlivnitelnými epileptickými záchvaty, až pak někdy, snad skoro v pubertě zemřel.
Teď tedy máme možnost tyto potenciálně vadné orgány buňky, mitochondrie vyměnit. Získáme vajíčko od ženy, která si přeje stát se maminkou, a protože nevíme (nebo možná víme), že mitochondrie jsou vadné, tak je vyměníme, takto manipulované vajíčko necháme oplodnit spermií a pak už vše probíhá ve šťastném případě k porodu zdravého děťátka.
Ale. Celá, na první pohled neproblematická záležitost, má svá ale. K jásání nad pokrokem v medicíně by mělo být poměrně daleko.
Těch „ale“ je několik. V první řadě se s mitochondriemi vnáší do vajíčka další DNA, nová genetická informace. Mitochondrie totiž nesou i vlastní DNA a to je to, co zde dělá většinu starostí.
To, že dokážeme poznat přesně strukturu DNA, nám neříká mnoho o funkci genů, které na předlouhé molekule DNA můžeme detekovat. My vidíme strukturu molekuly, ale málo rozumíme informacím, které nese. Je to jako s maďarštinou v Česku. Vidíme písmenka, ale nechápeme. Navíc nerozumíme vztahům mezi geny, jako nerozumíme vztahům jednotlivých slov v maďarské větě.
My tedy vneseme (snad) funkční mitochondrie do vajíčka, ale vůbec (nebo velmi málo) nerozumíme vztahu DNA mitochondrie k jaderné DNA (DNA v jádru buňky). To, že existuje snad několik desítek dětí, nemusí nic moc znamenat, protože důsledky se mohou objevit mnohem později, klidně v dospělém věku. Ty důsledky mohou být i fatální.
A můžeme jít ještě dál. Představme si, že jsem nyní šťastné dítě a později v budoucnu se ze mě stane statný mladý muž, který ovšem začne mít problémy, které budou mít kořeny právě v manipulaci s mitochondriemi a jejich DNA v začátcích mé existence jako člověka. Já jsem se ale nemohl nijak rozhodnout, jestli tu manipulaci chci nebo nikoliv, prostě o mě bylo takto rozhodnuto. Navíc, obávám se, tyto manipulace zasáhnou i moje pohlavní buňky (spermie nebo vajíčka) a tak se přenesou do mého potomstva. Tedy manipulace se bude šířit dál. Mám/mohu/smím mít děti nebo ne?
Můžeme však postavit věc ještě obecněji. Jen si představme, jak nám všem vadí jakákoliv manipulace s námi samými vůbec. Jak třeba nadáváme na televizi, že nám lže, že média neříkají celou pravdu (jak taky mohou, když jsou to média), že nám lže reklama…
Mnohem víc jsme citlivější v tělesné oblasti. V nemocnici, u doktora, se vším musíme souhlasit a jako pacienti jsme v mnohem silnějším postavení vůči zdravotníkům právě proto, aby se pokud možno eliminovala možnost manipulace s naším tělem. Protože tělo je to, co je nám nejbližší. Jak se říká, „jsme tělem a žijeme v těle“.
To, na co jsme nejvíce citliví, je naše svoboda. A jsou to právě otázky kolem svobody a vztahu našeho těla k naší svobodě, co podobné experimenty nejvíce zpochybňuje. V případě dětí z manipulovaných vajíček je to někdo jiný, kdo rozhodl o tom, jak budou žít. Je to někdo jiný, komu já musím být vděčný. Už si pak nejsme jako lidé rovni, ale máme mezi sebou tvůrce našeho štěstí. Jsme to přece my sami, kdo chceme být tvůrci svého štěstí a nepřejeme si, aby nám někdo určoval, jaké to naše štěstí bude.
Otázka vztahu lidské svobody a genetické manipulace nejvíce zpochybňuje každý, byť zpočátku velmi dobře míněný experiment.
Sám za sebe musím říci, že bych nechtěl být geneticky ani jinak manipulován. Život samozřejmě není jednoduchý a pokušení, aby byl jednodušší, je jistě velké. Pak už by to ale nebyl můj život.
