Lékaři by měli méně problémů, kdyby se méně věnovali medicíně

          Jasně, je to provokativní název. Ano. Je to provokativní. Je to schválně, samozřejmě, jak jinak. Myslíme si, že lékaři budou lepší, když budou studovat medicínu ještě víc, ještě víc. Ale je to skutečně tak? Možná ano. Prostě si myslíme, že když bude lékař ještě líp rozumět našemu tělu, že tak pochopí i víc naši duši. Bude víc chápat to, co cítíme, čeho se bojíme, v co doufáme.

          Nestáváme se tak zajatci našich vlastních představ, snů, tužeb, přání?  Je to skutečně možné? Proč si to myslíme?

          Mohu si snad na tomto místě dovolit něco osobního. Medicínu jsem šel studovat z několika důvodu. Jednak proto, že to bylo v první polovině roku 1989 (kdy jsem maturoval) jedna z mála „slušných“ škol. Filozofie, práva, nic z toho kvůli komunistům nepřipadalo v úvahu. Jen v medicíně jsem se mohl cítit jako slušný člověk. Dalším důvodem bylo to, že lékaře budou lidé vždy potřebovat (aspoň to tvrdili rodiče), že nebudu muset poklonkovat… Nastoupil jsem LF, tehdy UJEP v Brně. Imatrikulaci jsem měl 17. 11. 1989. Ten den si pamatuji detailně v barvách. Velmi záhy jsem si uvědomil, že by mi medicína mohla říci něco o mě samotném. Byl jsem z toho nadšen. Obdivoval jsem krásu a efektivitu lidského těla. Zároveň však, jaksi mimochodem, jsem se začal zajímat i o to, co s medicínou tak přímo nesouviselo. Chodili jsme tehdy do studentské jezuitské farnosti v Brně. Josef Blaha a Josef Kuře byli první z těch, kteří mi ukázali i něco jiného. Dodnes jsem jim za to vděčný. Tehdy byly položeny základy mého duchovního života. Jaksi automaticky se zde sytil můj hlad i po něčem jiném, než je „jen“ medicína. Ptal jsem se, co má v životě dělat, aby se na to „jednou dalo dívat…“. Tak jsem začal číst to, co tehdy bylo k dispozici. Exupéryho, Úvod do filozofie Anzebachera (pro mě tehdy brutálně těžké čtení) a Úvod do křesťanství Josefa Ratzingera. Bylo toho na mě až dost. Četba ale tehdy nebyla to podstatné. Významní byli lidi kolem mě. Oni dva jezuité, pak další přátelé, spolužačky. Prostě základ mého dospělého života.

            Po medicíně to pokračovalo. Medicína mi nestačila. Zdaleka mi nedokázala ukázat to, co jsem tehdy hledal. Přihlásil jsem se na teologii do Prahy. Myslel jsem si, že tam budu 2 – 3 semestry, pak že se budu muset poroučet, protože to nebudu stíhat s prací. Ale šlo to. Byl jsem za to vděčný. Po několika letech mi zavolala prof. Munzarová, jestli bych nechtěl u ní dělat doktorát z lékařské etiky, prvního tehdy u nás akreditovaného doktorandského studia tohoto oboru. A tak pokračovaly moje snahy pochopit i něco jiného, než jen lidské tělo. V závěru studia jsem pak oslovil i prof. Rethmanna na KTF v Praze. Tak pokračovalo dobrodružství na teologické půdě, pro mě opět velmi inspirativní a náročné. Toužil jsem po tom učit na univerzitě. Tam mě to táhlo.

            Mezitím jsem pořád pracoval na dětském oddělení okresní nemocnice. Tam jsem byl 14 let. Bylo to jako manželství…., prostě „v dobrém i zlém“. Škola života, mezilidských vztahů…, skvělé radosti „z dobře vykonané práce“, škola konfliktů, pochopení, obav, strachu. Na konci doktorandského studia na KTF jsem měl možnost strávit nějaký čas ve Vídni. Chtěl jsem v nemocnici neplacené volno, abych se mohl vrátit, ale nešlo to. Tak jsem dal výpověď a dojížděl jsem do Vídně. Jiný a přesto „náš“ svět. Cítil jsem se tam jako doma. To bylo první, co mě ve Vídni napadlo. Konflikty? Žádné. Ani na úřadech, nikde. Korektní jednání. Že Rakušané nemají rádi Čechy? Ale kdeže… Na Universität Wien jsem byl skvěle přijat, kolegiálně, přátelsky.

            Když už jsem měl podanou výpověď v nemocnici, řekl jsem si, že zkusím tu univerzitu. Na konkurz jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu UHK. Konečně můžu učit, to, co chci, etiku. Přidali mi k tomu i nějaké medicínské obory, ale proč ne? Bavilo mě to.

            Tolik k mé historii. Pro mé chápání medicíny ne nevýznamné.

            Právě při těch všech humanitních studiích jsem pochopil, že medicína není jen biologie. Že to je něco mnohem víc a že tak intenzivním přimknutím se k biologii medicína něco významného ztratila. Když jsem psal svoji poslední dizertaci, tam jsem to pochopil naprosto otevřeně. Psal jsem o dříve projevených přáních pacienta. Jak rozumět textu pacienta ve všech kontextech, které se vyvíjejí? Může to pochopit biologie? Může biologie pochopit duchovní svět pacienta? Těžko.

            A tady se to dost zlomilo. Může lékař, který chce pochopit pacienta vystačit pouze s medicínou, která je založena tak biologicky, že se považuje za aplikovanou biologii člověka? Jako kdyby byl člověk jen biologie… Ale je člověk jen biologie?

            Teď vím, že budu trestuhodně generalizovat. Lékaři by si ušetřili spoustu konfliktů, kdyby se věnovali medicíně méně. Kdyby místo představy, že budou lepšími lékaři, když budou lepšími biology, vzali trochu (no spíš hodně) na „milost“ i takové vědy, jako je psychologie, filozofie nebo teologie. Znám spoustu kolegů, kteří fotí, malují, píší poezii, zajímají se o kulturu. Je to jasné, biologie člověku nestačí. Jen by to chtělo z mého pohledu dělat systematicky. Jak, to je samozřejmě otázka. Možná by pro začátek stačilo věnovat těmto „pavědám“ pravidelně trochu času a myšlenek. Prostě věnovat se medicíně míň.

            Když se totiž budu věnovat medicíně méně, budu více rozumět pacientům. Chce pacient dokonalou medicínu nebo lidské pochopení? Možná obojí. Ale jen dokonalá medicína mu nestačí.

            Z pacientova pocitu nepochopení, troufnu si tvrdit, vychází většina konfliktů. Copak neslyšíme, jak si pacienti stěžují, že s nimi lékaři nemluví, že jim nic nevysvětlili. Je to jen tak? Je to věčný konflikt nebo se s tím dá něco dělat? Ale co? Věnovat se medicíně míň.