Když jsem šel minulý týden (16. 1.) ve středu do Jindřišské věže na setkání špičky české popáleninové medicíny (kde se prezentovala kniha, do níž jsem spolupřispěl částí kapitoly) a viděl jsem u Muzea, i
u sochy sv. Václava moře svíček a viděl jsem pódium, které bylo zřejmě připraveno pro koncert nějaké kapely, říkal jsem si, že je toho všeho trochu moc. Že se tady přece před padesáti lety upálil člověk, tak proč takové oslavy…
V pátek se mi v práci dařilo, udělal jsem všechno, co jsem chtěl, všechno bylo v klidu a v pohodě… a na někdy odpoledne jsem měl sraz zase u Václava… Vyrazil jsem tam už dřív, říkal jsem si, že zajdu do Neoluxoru podívat se na knížky, no a sejdeme se, až bude mít přítelkyně svoji práci hotovou a půjdeme někam na jídlo. Nepamatuji si klidnější den.
Když jsem vylezl z metra u Muzea, viděl jsem v první chvíli obrovský oblak bílého dýmu. Půl sochy jím bylo zahaleno. Napadlo mě, že to bude asi nějaká performance k Palachovi, protože zřejmě v tu středu toho bylo málo. Zároveň jsem však (vše se odehrálo během několika vteřin) slyšel z oblaku slova Ježíš, Ježíš, pak nějaký ženský hlas zoufale volal. To zoufalé volání se mi nelíbilo, tedy jsem vyrazil do davu… Když se dým rozplynul, ležel mi u nohou popálený člověk. Ležel na boku, něco povídal, dýchal. V obličeji vypadal jako Palach na fotkách. Byl jsem v šoku. Na jedné straně jsem jako lékař sledoval, zdali dýchá nebo neupadá do bezvědomí, v tom jsem byl klidný a věděl jsem co dělat…
Ovšem to nebylo všechno… Říkal jsem si, že to nemůže být pravda… že já stojím u popáleného člověka, u sochy sv. Václava, v den, kdy alespoň já sám jsem měl klid, milou práci a vše, co mám rád. Té symboliky bylo hodně. Nikdy jsem žádný film o Palachovi neviděl, protože jsem nechtěl. Chodím na kliniku popáleninové medicíny, tamní tragédie jsou mimo lidskou představivost. V tom mi hlavou bleskl názor, který mám od Agnieszky Holland, když v rozhovoru pro Respekt říká
„Palach vyvolal veliké emotivní vzplanutí celého národa. Takovou skoro vlasteneckou exaltaci. A když opadla, lidé si najednou uvědomili, že jestli bojovat o svobodu znamená takovou oběť, tak oni nejsou ochotni ji položit. Když se měsíc poté upálil Jan Zajíc, nechtěl o tom už nikdo ani slyšet. Normalizace nastoupila nečekaně rychle. Lidé si uvědomili, že raději budou žít svůj malý konformní život.“ (https://www.respekt.cz/tydenik/2013/5/polakum-se-libi-vase-marnivost-a-amoralnost)
A je to pochopitelné a vcelku jednoduché. Polít se hořlavinou a zapálit se se jednoduše vymykalo tehdejšímu étosu společnosti a vymyká se i dnes.
Pak mě napadla další věc: Jestli je jednání každého člověka normativní, tj. jestli tím, co dělám, zároveň ostatním říkám, že pokud budou v situaci, jako jsem já, mají se i ta chovat (Kantův kategorický imperativ máme jako civilizace pod kůží), tak jsem se ptal i v ten pátek, když jsem stál nad tím člověkem už sám jako lékař s policisty, jestli i toto jednání, tedy to, že se někdo zapálí, může být normativní. No nemůže. Protože takové jednání k ničemu nevede. Není konstruktivní. To ukazuje čin Palacha, ale i ona páteční tragická událost. Takové jednání není možné po nikom požadovat, nemůže to být pravidlo.
A pokud to tak je, tedy pokud to, co udělal Palach, i to, co se odehrálo v ten pátek, není normativní, tak jak se k takovému jednání postavit?
Dlouho jsem zastával názor Jindřicha Śrajera, který napsal, že je to hrdinský čin nehodný následování. Teď už si to ale nemyslím. Jestliže Palachův i páteční čin není normativní, tak pak není přijatelný a pokud není přijatelný, pak musejí být oba takové činy odmítnuty. Prostě ani jedno ani druhé se nemělo stát. V Palachově případu to společnost šokovalo a ta se pak stáhla, v pátečním případu jde o tragédii jednoho člověka. Možná jde o oběť. Nevíme. No nicméně podstatou oběti je její zničení. To se v pátek téměř stalo. A pokud ten muž přežije, jistě bude mít následky do konce života.
Dnes jsem o tom mluvil se studenty. Jedna studentka se mě ptala, jestli už těch oslav kolem Palacha není příliš. Odpověděl jsem, že je. Že jde to až taková adorace, kdy zbožšťujeme něco, co je nám nepřístupné. Ano, Palachův čin je pro nás nepřístupný. Proto ho adorujeme, možná, abychom tak smířili nějakou vlastní vinu. To je v náboženstvích běžné. Ale jestli tomu tak skutečně je, tak to také podepírá tezi, že Palachův čin a tím i páteční tragédie nejsou tím, co by česká společnost přijala za své. Právě naopak. Můžeme se ptát, jestli je to tak dobře. Nevím ale, zdali máme být inženýry společnosti a nutit ji, co si má myslet.
Když záchranná služba onoho muže odvezla a když jsem pak řekl policistovi své údaje, rozbrečel jsem se a utíkal pryč. Nechtěl jsem na tom místě být. A přítelkyni jsem napsal, ať dneska k Muzeu nechodí.
