Je lékařská etika vůbec potřeba?

             Nedávno jsem mluvil s jedním kolegou, internistou pracujícím v nemocnici. Ptal jsem se ho na to, jaký zájem by byl mezi lékaři o vzdělávání v etice. Prý žádný. Lékaři nestačí sledovat vývoj ve svém vlastním oboru. (Trochu se nabízí jízlivá poznámka, že etika tedy není jejich obor.) Sice jsou problémy, se kterými si lékaři nevědí rady, nebo možná vědí, ale kvůli rodině pacienta si nedovolí rozhodnout tak, jak je to pro pacienta nejlepší. Takže např. starý, umírající člověk před smrtí absolvuje ještě dialýzu a podobné radosti. A to jen proto, aby se nedalo lékaři nic vytknout.

            Co si o tom máme myslet? Máme nadávat, že to vše stojí za psí štěk, že se lékaři neumějí rozhodnout, že se bojí stížností, právníků a Bůh ví, koho ještě?

            Jaký smysl má v tomto marasmu lékařská etika? Není to jen další PŠM („politické školení mužstva“ – znají ti, kteří absolvovali vojnu ještě za minulého režimu)? Tedy jakýsi ideologický nástroj, který vycepuje lékaře, aby fungovali tak, jak si ostatní společnost představuje?

            Co dělá vlastně medicínu medicínou? Je to ars nebo scientia, umění nebo věda? Nebo obojí? A jak spolu souvisí?

            Ze svého okolí známe asi všichni nějakého lékaře z kategorie „jako odborník je vynikající, ale jinak hulvát“. „Jako lékař je dobrý, ale nesmí přijít do kontaktu s lidma…“ Je to tedy dobrý lékař nebo ne?

            Jak se to vezme. Dnešní medicína je biologická věda. Lékař je v první řadě člověk, který je skvěle vzdělán v biologii člověka v těch nejširších, avšak pouze biologických souvislostech. Umí dělat nejrůznější kousky, mimo jiné například lidem zachránit zdraví nebo život a to je sakramentsky hodně. Ale bohužel to není všechno. Když se bavím se studenty lékařské fakulty a ptám se, kdo z nich přečetl byť jediný Platónův dialog nebo něco od Kanta, tak se nepřihlásí ani jediný z nich!! Co si o tom myslet? Může být ten, kdo nerozumí člověku elitou společnosti? Samozřejmě, že se dá namítnout, že k tomu, abych rozuměl člověku a byl elitou společnosti, nepotřebuji studovat filozofii. V tom dotazu mi šlo ale o to, jestli vnímají i nějaký jiný rozměr člověka než ten biologický. Asi vnímají, ale uvažují o něm kriticky? Výsledkem pak je, že „každý něco nějak cítí“ a „každý něco nějak prožívá“ a na základě toho se rozhoduje.

            Podle mého názoru to, co proměňuje medicínu jako vědu v umění, je právě vědomí jejich i ostatních, než jen biologických souvislostí. Když se zeptáme, co to znamená, že je lékař např. statečný, co to znamená? Má rozhodovat podle svého svědomí, stát si za svým a nebát se.

            Hitem dnešní medicíny je právo. Je to v pořádku, jde o zájmy jednotlivce, pacienta, o kontrolu práce lékaře. Jenže tlak práva je tak velký, že vede lékaře k alibizmu. Takže lékař pak dělá mnohem víc, než je pro pacienta potřebné. A to jen proto, aby se tzv. kryl. To znamená, aby byl pokud možno co nejméně právně napadnutelný. Je to logické. Kdo by se chtěl nechat vláčet po soudech jen proto, že se snažil pomoci druhému člověku? Právo potom samo přispívá k tomu, že se s pacientem pak nezachází tak, jak by se mělo. Jak pak může lékař, který je pouze ve vleku svého strachu z práva rozhodovat? Nejsme teď naštvaní? Chceme, aby nás takoví lékaři léčili?

            No jo, ale co etika s tím? Někdo řekne, že tak je to v pořádku, lékař se prostě rozhoduje tak, jak je to pro něj nejvýhodnější, a proto je to správně. Jiný zase, že je to skandál, že lékař přece musí dělat vše pro nemocného bez ohledu na své vlastní pohodlí. Další se zase zeptá, proč by lékař vlastně měl? Jen proto, že cosi vystudoval?

            Jak na tyto otázky odpovíme? Může nám na to odpovědět biologie? A dokážeme my lékaři odpovědět na otázku, co vlastně dělá medicínu medicínou? Chápeme sami sebe? A rozumíme tomu, jak ostatní vnímají nás?

            Etika není věda, která by dávala nějaká „tvrdá data“. To je pro ni málo. Vůbec ji to nestačí, je to jen jeden kamínek v mozaice, kterou sestavuje a kterou pomáhá pochopit. Etika je věda, která pomáhá pochopit nás samé. I ty z nás, kdo jsme lékaři.