Jde skutečně o to, kde rodit?

Musím se přiznat, a je to vidět i na mých blozích už kdysi dávno, že domácí porody jsou prostě pro mě téma, které mě skoro vždycky dostane. Zároveň se mi zdá, že velmi často, zvlášť v tématech, která se takto vrací, jde o něco víc, než jen povrchní ano/ne. Domácí porody ano/ne, eutanázie ano/ne…, ale takto snadný život přeci nebývá, nebo ano? (Nebo ne?)

Proč chceme řešit problémy stylem ano/ne, když běžně bychom každému řekli: Ale kamaráde, on život není černý nebo bílý…? Tak proč ano/ne?

Mám takové podivné tušení, že je to proto, že pokud dosáhneme v odpovědi jednoznačnosti (tady to ano/ne) tak jsme vyřešili spoustu souvisejících problémů a to docela zalevno, rychle, bez toho, že bychom se museli jimi zabývat. Stačí ve veřejné diskuzi (myslím tím to české překřikování se) dostatečně hlasitě mluvit a opakovat to své.

Myslím si, že zrovna tak je to s domácími porody.

V první řadě vůbec nejde o možnost volby porodu. Rodit se může/musí všude, i doma, v nemocnici a kdekoliv jinde.

V každé osobně těžké situaci chceme být co nejvíc v klidu, v bezpečném prostředí, kde to budeme znát. S blízkými lidmi. A to je pro většinu z nás doma. Je to snad i přirozené. I toto jsou momenty, které lze v debatě o domácích porodech pochopit a přijmout.

Dalším argumentem je statistika. Často slyšíme, že statistiky dokazují, že porod doma je stejně bezpečný, jako porod v nemocnici. A tam, že je možná víc komplikací, víc rutinních zásahů, které by snad ani nemusely být… Jen tak na okraj: Nemělo by se tedy rodit doma, když by to bylo v posledku pro stát levnější? Proč tedy platíme porody v nemocnicích?

Jenže, podle mě, je statistika taky ošemetná záležitost právě v tom, že to je statistika. Statistika je vždycky otázka nějaké skupiny (čísel, pacientů, jevů a já nevím, čeho všeho ještě, možná, že všeho). Problém vidím v tom, že jednotlivec je těžko statisticky zachytitelný. Tím, že jsem jedinečný, není a ani nemůže být ke mně nějaká kontrolní skupina. Můj život je jeden a nemůžu ho žít někde paralelně, třeba na nečisto, abych si vyzkoušel jinou variantu. To prostě nejde.

Navíc, představme si nějakou, nechci říci banální, ale bohužel častou událost, jakou je dopravní nehoda. Dejme tomu, a tady si vymýšlím, že když sedám do auta jako řidič, mám pravděpodobnost nehody třeba 5 % (nevím, ale dejme tomu, že to tak je…). Když se vrátím domů a nic se mi nestane, je to fajn. Horší je, kdyby se mi cestou něco stalo… Pak by mi ale jako útěcha nestačilo, že no bóooože, to se stává, prostě holt je to statistika, tak to ber, jak to je…, smiř se s tím. To mi prostě nepomůže, protože jednou jsem obětí nehody a hotovo. V ten moment něčím trpím a je mi úplně jedno, jaká je statistika.

Nebo ještě jiná situace…, představme si, že nehodu zaviním. Taky nemohu říct, prostě je to statistika, to se člověku čas od času stane, že někoho srazí, je to statistika. Myslím si, že kdybych to řekl Policii ČR, že se mnou pěkně vymete a u soudu taktéž.

Podobně u domácích porodů. Jako dítě jsem jedinečný, k mému životu není žádná kontrolní skupina. Když se mi něco stane, tak mi žádná statistika nepomůže, prostě se mi to stalo a třeba by nemuselo. Jistě bych jako dítě mohlo mít problémy i v nemocnici, jistě mohlo bych.

Jako dítě jsem dostal šanci žít. Život je to, o co mě jako dítěti jde v první řadě, jestli je něco v mém nejlepším zájmu, tak je to můj vlastní život. Pak teprve to všechno ostatní. Protože „to všechno ostatní“ je bez prostého života k ničemu.

Docela by mě štvalo, že kdybych byl rozen doma (jakože jsem nebyl J )a něco se stalo, že jsem neměl tu šanci. Že mi ji třeba někdo svým rozhodnutím vzal. Ale já chci mít šanci přežít, protože chci žít a to je můj nejlepší zájem. A myslím si, že je lepší mít za sebou technologii medicíny než pokoušet se dělat něco holýma rukama v přírodě, jak jsem to jako dospělý už taky několikrát zažil. Mám prostě srovnání, jestli se resuscituje v nemocnici nebo mimo ni…

To, že by mi někdo vzal moji šanci přežít, a třeba už jen to, že mě uvrhnul do rizika, že by to se mnou mohlo v nemocnici dopadnout lépe, ale nedopadne, protože se rozhodlo o tom, že budu porozen doma, to považuji za nespravedlivé.

Nejsem tedy proti porodům doma, ale proti tomu, abychom riskovali to, co je v nejlepším zájmu dětí, což je v první řadě to, že žijí. A už jen to, že to prostě riskneme, protože statistiky říkají, že to dopadne stejně dobře, jako v nemocnici, mi vůči právě doma rodícím se dětem nepřijde fér. A to považuji za vůči nim za nespravedlivé.

Na tomto místě by se mohlo zdát, že právě proto je to jedno kde se rodí, protože statistika říká, že je to stejně bezpečné doma jako v nemocnici. To je ale právě ten omyl čtení statistiky, protože když najednou máte problémy, tak už to pro vás prostě dopadá hůř (a je jedno, co říká statistika). A trochu se zdráhá moje mysl připustit, že je možné, že v nemocnici by totéž dítě nepřežilo a doma ano. Tak banální zase ten svět není.

Přeji pěkný den!