Další ze zastávek byly nemocnice v Nyenze a v Nkokonjeru. V Nyenze nás přijal pan ředitel i přesto, že měl právě ministerskou návštěvu. Ochotně nás provedl celou nemocnicí. Tuto nemocnici založily Sestry sv. Františka (Sisters of St. Francis). Zapůsobila na mě velmi dobře. Je výborně situovaná, na mírném, světlém svahu, jednotlivé budovy jsou rozmístěny příjemně na plochou velkorysém pozemku. Nkokonjeru je taková zvláštní nemocnice. Uvidíte sami.
Vitejte v Nyenze. Nemocnice se nezabývá pouze problematikou HIV. Ale i tak je vidět, co všechno v této oblasti nabízejí. Dobrovolné testování a poradenství (VCT). PMCT zase znamená prevenci přenosu HIV z matky na dítě. Ostatní je srozumitelné.
Návštěvní hodiny. To kdybyste tam náhodou někoho měli. Jen jsem nezjistil, co znamená ta dolní část textu.
Důkaz toho, o čem jsem psal na začátku. Mírný svah. Světlo. Velmi pěkné prostředí.
Pánové pod přístřeškem vpravo jsou ona ministerská návštěva. Právě se díváme na trakt pro ambulantní pacienty (OPD - Out-Patient Department).
Se zakládáním nemocnice pomohli zřejmě maltézští rytíři.
Místnost s ultrazvukem. Vzácná věc. Vpravo schránka důvěry.
Laboratoř.
V pravém dolním rohu analyzátor.
Kuchyně, kde se vaří pacientům.
Dřevěné postýlky dětského oddělení. Vypadají trochu nezvykle. Dětí v Nyenze moc nebylo. Jak jsem už psal, jedním z hlavních dětských problémů je chudokrevnost. Nemocnice v Buikwe (o které bude ještě řeč) se stává regionálním centrem pro aplikaci krve dětským pacientům. V každém případě je trochu problém, že ty děti nejsou v Nyenze.
Zcela nepochybně jsou děti v nemocnic s maminkou. To se mi je jen nepodařilo vyfotit.
Ženská část interního oddělení. Postele "evropského" typu. Jak jsem už psal, každý nemocný má v nemocnici doprovod. Ten provádí veškerou ošetřovatelskou péči. Zdravotní sestřičky dávají léky, provádějí převazy. Doprovod pacientů leží na bambusových rohožích vedle postele na zemi. To je naprosto běžná a samozřejmá věc. Také výživu pacienta zajišťuje jeho doprovod.
Mužská část interního oddělení. Povlečení na peřiny mají pacienti svoje vlastní.
Poradenství v rámci PCMT (prevence přenosu HIV z matky na dítě). Maminky v těhotenství dostávají antivirotika, která snižují pravděpodobnost nakažení dítěte. Je to zvláštní, když vidíte na zdi v nemocnici s nápisem "I vaše dítě může být HIV negativní" a obrázkem spokojené rodinky.
Spící taxikář. Sedí na motorce a spí. To se nedalo nevyfotit.
Prázdná čekárna. Dopoledne desítky pacientů.
Budoucí zdravotní sestry čekají na zkoušky. Atmosféra jako před zkouškama u nás.
Pro mě zcela nový svět. Leprosárium. Taky jsme se ptali, proč tam jsou i děti. Ne, děti byly zdravé, ale není možné nechat v leprosáriu (nebo kdekoliv jinde) člověka opuštěného, takže je tam s ním celá rodina. Lepru má pán vlevo. Chybějí mu prsty na pravé noze.
A to už jsme na cestě do další nemocnice. Reliéfem krajina připomíná mírnější část Vysočiny.
Další církevní nemocnice, tentokrát nemocnice sv. Františka v Nkokonjeru. Nápadné už od brány bylo, že v ní nebylo skoro žádní pacienti nebo personál.
Zde zase pomáhali rotariáni.
Nemocnice je to opravdu velká, podobně jako v Nyenze, ale skoro nikdo v ní není. Tedy alespoň já jsem v ní moc pacientů nebo personálu nepotkal, abych byl přesnější.
Administrativní budova.
Laboratoř. Ale asi bez laborantů.
Dětské oddělení.
Zásobníky na vodu.
Tato nemocnice mi opravdu leží v hlavě.
Příště: Jak se žije nemocným v Ugandě - IV. - Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe.
